Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku - II.

29.08.2012 01:06

 

Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku - II.

Vracíme se ke knize Mgr. Michala Králíka, Ph.D. ukázkou z kapitoly VIII. - Spoluvlastnický podíl.

 

6.3. Konkretizace práv a povinností spoluvlastníků
Přestože rámec práv a povinností spoluvlastníků je dán především ustanoveními občanského zákoníku o podílovém spoluvlastnictví, nemusí být vždy všechna práva a povinnosti spoluvlastníků stejné. Zvláštní předpisy upravující spoluvlastnictví mohou někdy obsahovat odlišnou úpravu proti režimu občanského zákoníku (např. vyloučení předkupního práva spoluvlastníka – § 19 odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb., § 19 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb., § 9 odst. 13 zákona č. 139/2002 Sb. – vypořádání spoluvlastnictví), která se uplatní přednostně a zejména tehdy, je-li spoluvlastnictví založeno smluvně, případně se smlouva vztahuje k některému z aspektů spoluvlastnictví, mají strany možnost provést úpravu práv a povinností způsobem odlišným oproti zákonné úpravě (např. § 14 odst. 2 AZ, § 48 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., § 25 odst. 1 zákona č. 129/2000 Sb.). Obecný zákoník občanský uvedená pravidla zakotvoval výslovným zákonným ustanovením § 826 OZO, jenž obdobu ve stávajícím občanském zákoníku nemá; nejedná se však o skutečnost, která by se nějakým výrazně negativním způsobem promítala do právní praxe.151
 
6.4. Práva spoluvlastníka na jeho podíl
Stejně jako občanský zákoník neupravuje společná práva spoluvlastníků, neobsahuje ani úpravu práva spoluvlastníka na jeho podíl. Obecný zákoník občanský v § 829 OZO prohlásil spoluvlastníka za úplného vlastníka svého podílu s výčtem oprávnění ve vztahu k podílu při požadavku na neporušení práv ostatních spoluvlastníků a obdobně směřuje i navrhovaná úprava v občanském zákoníku (viz dále). Současná úprava pouze v § 140 ObčZ obsahuje režim převodu spoluvlastnického podílu, jedná se však o úpravu toliko jednoho aspektu nakládání se spoluvlastnickým podílem.
Při úvaze o právu spoluvlastníka na jeho podíl a oprávnění s tím spojených je nutno vycházet z toho, že zatímco faktický výkon vlastnictví (držba, užívání, požívání) je – pokud je jeho předmětem ideální podíl – zásadně omezen výkonem téhož práva ostatními spoluvlastníky, právo nakládat s ideálním podílem pojmově omezeno není. Nakládáním se tu rozumí zejména zcizování mezi živými, pro případ smrti, a také jeho zastavení (jiné zatížení podílu až na výjimky v úvahu prakticky nepřipadá, neboť by ipso facto vedlo k zásahu do práv ostatních spoluvlastníků).
I podle platné právní úpravy, vychází-li se z toho, že podíl může být samostatným předmětem práv, tak spoluvlastník může podíl bezplatně či úplatně zcizit (prodej, darování, směna – při respektování § 140 ObčZ), může jím pořídit pro případ své smrti závětí, ale může také podíl zastavit (Rc 12/2000).
Složitější je otázka zatížení spoluvlastnického podílu věcným břemenem. Obecné většinové stanovisko nepřipouští zřízení věcného břemene ke spoluvlastnickému podílu (a tím i uzavření takové smlouvy o zřízení věcného břemene jedním ze spoluvlastníků) tam, kde by se jednalo o věcné břemeno s povinností strpění (pati) a zdržení se (omittere). Ve vztahu k zatížení spoluvlastnického podílu věcným břemenem formou konání (facere) odborná literatura a judikatura tuto mož nost připouští zejména u úkonů a činností osobní povahy (poskytování osobních služeb – praní, vaření, péče o dalšího spoluvlastníka či jinou osobu) s argumentem, že takový právní vztah nezatěžuje celou nemovitost, ale jen povinného spoluvlastníka, příp. jeho právního nástupce ve vlastnictví jeho podílu,152 a subjektem smlouvy o zřízení věcného břemene tak může být pouze dotčený spoluvlastník a oprávněná osoba, neboť se nejedná o hospodaření se společnou věcí, aby musel být dodržen postup podle § 139 odst. 2 ObčZ. Přes ojedinělý poukaz literatury na určitou spornost takového řešení z pohledu, zda takové omezení podílového spoluvlastníka koresponduje povaze věcných břemen,153 odklon od uvedených doktrinálních a judikatorních závěrů současná praxe zřejmě nezaznamenává.
V literatuře se vyskytl také názor, že s přihlédnutím k historické judikatuře existoval připuštěný případ věcného břemene, které by zatěžovalo spoluvlastnický podíl, aniž by zatěžovalo nemovitost nebo její část. Mělo se jednat o věcné břemeno zatěžující spoluvlastnický podíl nikoli jako nemovitost, ale jako kapitálovou hodnotu. Věcné břemeno
ke spoluvlastnickému podílu tak mohlo spočívat v povinnosti vlastníka spoluvlastnického podílu vyplácet výnos nebo část výnosu plynoucí z vlastnictví spoluvlastnického podílu osobě oprávněné z věcného břemene.154 Tento typ zatížení spoluvlastnického podílu věcným břemenem se však zřejmě v současné praxi nevyskytuje a aktuální publikovanou judikaturou vyšších soudů nebyl řešen.
Ne zcela jednoznačným zůstává možnost opuštění (vzhledem k charakteru spoluvlastnického podílu je zřejmě vhodnější hovořit o vzdání se) spoluvlastnického podílu a důsledky tohoto úkonu pro spoluvlastnický vztah. Zde je nutno vycházet z toho, že podíl je předmětem právních vztahů. Římské právo vycházelo z možnosti vzdání se podílu s nastupující akrescencí – uprázdněný podíl přirůstal k podílům ostatních spoluvlastníků, a to v poměru k jejich velikosti,155 výklad obecného zákoníku občanského obdobně podával, že spoluvlastník může svůj podíl mj. zcela opustit, a derelikcí pak docházelo k akrescenci uvolněného  podílu.156 Při posuzování možného použití uvedených závěrů však nelze přehlédnout, že (oproti stávající úpravě) zejména římské právo nezakládalo v případě opuštění věci vlastnické právo státu, ale věc byla volná k okupaci. Při tomto východisku pak bylo logickým, že jako odpovídající řešení byla shledána akrescence opuštěného spoluvlastnického podílu ve prospěch spoluvlastníků ostatních, kteří spoluvlastnická práva a povinnosti vykonávali. Současná odborná literatura pak tento problém zřejmě neřeší vůbec. Přes absenci výslovné úpravy opuštění věci není sporu, že občanský zákoník s existencí tohoto způsobu zániku vlastnického práva počítá (§ 135 ObčZ).
Je-li pak připouštěno opuštění celé věci, není zřejmě důvod nepřipustit i možnost vzdání se podílu. Tradičně odlišný režim pak panuje u věcí movitých a nemovitých. Vycházeje z platné právní úpravy (§ 135 odst. 1–3, 4 ObčZ) a při pouze přiměřené aplikaci ustanovení o věci ztracené na věci opuštěné nelze ani u movitých věcí za podmínku pro platné nabytí vlastnického práva obce považovat odevzdání věci obci (což ostatně zpravidla není možné, protože spoluvlastnická práva k věci vykonávají další spoluvlastníci) a uplynutí šestiměsíční lhůty od odevzdání věci, ale k věcem opuštěným nabývá obec vlastnictví již derelikcí; platné právo totiž nezná věci ničí, takže opustí-li vlastník věc, ihned musí nastoupit jiný vlastník. Závěry o akrescenci podílu v návaznosti na historický vývoj v římském právu lze vzhledem k odlišně pojímaným důsledkům opuštění z hlediska vlastnického práva jiného subjektu považovat za současného právního stavu za neudržitelné. Úvahy o akrescenci spoluvlastnického podílu nemají oporu v žádném zákonném ustanovení a k odlišnému závěru nelze zřejmě dospět ani s ohledem na povahu věci. Jestliže totiž občanský zákoník upravuje výslovně ve vztahu k opuštěným věcem nabytí vlastnického práva obcí, závěr o tom, že v případě toliko spoluvlastnického podílu dochází k jeho akrescenci ostatním spoluvlastníkům, by musel mít výslovnou oporu v zákoně; takovou úpravu však občanský zákoník neobsahuje a spoluvlastnické právo k podílu, jehož se spoluvlastník vzdal, tak nabývá obec.
Nabytí spoluvlastnického práva obcí však de lege ferenda nemusí být považováno za jediné do úvahy přicházející řešení. Z hlediska rekodifikace soukromého práva je akrescence ve prospěch podílových spoluvlastníků jedním z řešení přicházejících do úvahy. Jeho nesporná výhoda by spočívala zejména v tom, že by zůstal zachován dosavadní okruh spoluvlastníků, který zpravidla garantuje určité relativně stálé nakládání s věcí v souladu s jejím dosavadním ekonomickým využitím. Naproti tomu rozšíření okruhu spoluvlastníků vede mimo jiné k tomu, že do stávajícího spoluvlastnického vztahu vstupuje subjekt další, ve většině případů odlišný od okruhu dosavadních spoluvlastníků, který ani nemusí mít zájem na výkonu práv spoluvlastníka. Nelze také přehlednout faktické obtíže, které mohou být se spoluvlastnickým
právem obce vzniklým v důsledku vzdání se podílu spojeny. Vzdání se spoluvlastnického podílu totiž může vést k situaci, kdy existence spoluvlastnického práva ani nemusí být obci fakticky známa, a obec tak neparticipuje na výkonu práv a povinností spoluvlastníka. S tím je potom spojeno posouzení platnosti úkonů týkajících se společné věci ať již v režimu hospodaření se společnou věcí nebo u zásadních úkonů týkajících se společné věci (prodej, zastavení věci apod.), neboť jeden ze spoluvlastníků je fakticky z výkonu svých práv a plnění povinností spoluvlastníka eliminován, což dosavadní judikatura sankcionovala neplatností úkonů týkajících se společné věci.
Návrh občanského zákoníku akrescenci v rámci podílového spoluvlastnictví neřeší a výslovnou úpravu akrescence ve vztahu k podílovým spoluvlastníkům pak neobsahuje ani v úpravě nabývání, resp. pozbývání vlastnického práva. Nicméně v ustanovení § 927 a násl. Návrhu osnova opouští dosavadní pojetí režimu věcí opuštěných (derelinkvovaných), když předně stanoví, že věc, která nikomu nepatří, může být kýmkoli okupována a může k ní být nabyto vlastnické právo, ledaže tomu brání zákon nebo právo jiného na přivlastnění věci. Stanovuje se tak zásada okupační volnosti. S ohledem na ustanovení § 927 Návrhu se pak dosavadním spoluvlastníkům otevírá prostor pro nabytí vlastnického práva k uvolněnému podílu, byť nikoliv zakotvením výslovného přírůstání spoluvlastnického podílu dosavadním spoluvlastníkům. Tento obecný okupační režim pak zřejmě vyloučí úvahy o výslovném zakotvení akrescence v připravovaném občanském zákoníku.
Otázka pozbytí vlastnického (spoluvlastnického) práva opuštěním nemovitosti patří k dlouhodobě nejednotně nahlíženým problémům, byť poslední judikatorní a doktrinální vývoj směřuje spíše k závěru o jeho přípustnosti.157 Převládá zřejmě názor, že pro zánik vlastnictví (spoluvlastnictví spoluvlastníka) opuštěním nemovitosti je nezbytný výmaz vkladu v katastru nemovitostí při akceptaci spornosti řešeného problému a jeho spíše teoretickém významu. Požadavek na výmaz vkladu pak lze považovat pro právní vztahy k nemovitostem za korespondující i právní jistotě v běžné praxi, neboť opuštění nemovitosti bez výmazu vkladu spoluvlastnického práva by v řadě případů velmi ztěžovalo posouzení, zda k opuštění skutečně došlo a zakládalo by nejistotu v právních vztazích vztahujících se mnohdy k ekonomicky značným hodnotám s častou faktickou obtížnou možností třetích subjektů opuštění podílu spoluvlastníkem prokázat a dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí; přiměřenějším se tak jeví výklad, že spoluvlastník je spoluvlastníkem až do okamžiku výmazu vkladu spoluvlastnického práva k podílu bez ohledu na to, že projev vůle směřující k opuštění (vzdání se) podílu učinil již v období dřívějším; otázkou zůstává reálné naplnění požadavku na výmaz vkladu spoluvlastnického práva, neboť zpravidla nelze předpokládat, že spoluvlastník opouštějící nemovitosti bude provádět výmaz jeho spoluvlastnického práva na základě právního úkonu opuštění, může-li mj. provést jinou majetkovou dispozici s jeho spoluvlastnickým podílem (prodej, darování apod.). Soudní praxe však ukazuje, že otázka opuštění nemovitosti je skutečně otázkou hypotetickou, neboť publikovaná judikatura zřejmě uvedený problém založený na opuštění učiněném po roce 1989 nemusela řešit. I nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 696/02 [91/2005 USn. (sv. 37)] se týkal výkladu projevu vůle vlastníka věci spočívajícího v jejím opuštění, k němuž došlo v tzv. restitučním období. Opuštění věcí v tomto období však bylo založeno okolnostmi, které jsou v současné době prakticky bez významu z hlediska jejich možného aktuálního naplnění.158
Návrh občanského zákoníku pak výslovně s možností opuštění nemovitosti počítá, když v ustanovení § 927 odst. 3 Návrhu stanoví, „opuštěná nemovitá věc připadá do vlastnictví státu. Neujme-li se však stát její držby nebo nebude-li vlastnické právo státu zapsáno do veřejného seznamu, může věc vydržením nabýt kdokoli.“
Z hlediska možného právního osudu spoluvlastnického podílu pak je nutno dodat, že  spoluvlastnický podíl je způsobilým předmětem exekuce (§ 338 OSŘ).
Návrh občanského zákoníku pak také (§ 996–998 Návrhu) upravuje oprávnění spoluvlastníka nakládat se spoluvlastnickým podílem. Výchozím generálním oprávněním spoluvlastníka je úprava obsažená v § 996 Návrhu, podle kterého „se svým podílem může spoluvlastník nakládat podle své vůle. Takové nakládání nesmí být na újmu právům ostatních spoluvlastníků bez zřetele, z čeho vyplývají.“ Tím se do normativní úpravy výslovně promítají principy, ke kterým dospěla již v minulosti soudní praxe. Důvodová zpráva k návrhu zde správ ně vychází ze skutečnosti, že zatímco faktický výkon vlastnictví je – pokud je jeho předmětem ideální podíl – zásadně omezen výkonem téhož práva ostatními spoluvlastníky, je právo nakládat se spoluvlastnickým podílem pojmově neomezené, přičemž nakládáním se tu rozumí zcizování mezi živými, pro případ smrti, a také jeho zastavení.159Důvodová zpráva vychází z toho, že jiné zatížení podílu do úvahy nepřipadá, neboť by ipso facto vedlo k zásahu do práv ostatních spoluvlastníků. 160 Současně se ovšem připouští, aby v konkrétním spoluvlastnickém poměru došlo k omezení dispozice s podílem, které může vyplynout z dohody spoluvlastníků, ze zákona, případně na základě rozhodnutí soudu. Navrhovaná úprava zcizení spoluvlastnického podílu vychází v ustanovení § 997 odst. 1, 2 Návrhu z toho, že „spoluvlastník může zcizit svůj podíl bez souhlasu ostatních spoluvlastníků, ledaže jinak určí dohoda spoluvlastníků nebo stanoví zákon. Jedná-li se o podíl na nemovité věci, musí mít smlouva o zcizení podílu na nemovité věci stejnou formu, jaká se vyžaduje pro smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovité věci. Zcizení podílu lze omezit i sjednáním předkupního práva; obdobné přednostní právo lze dohodnout i pro bezúplatné zcizení podílu nebo pro zřízení jiných práv, zejména užívacího nebo požívacího. Taková dohoda musí vždy obsahovat podmínky využití přednostního práva.“ Tato navržená úprava se podle důvodové zprávy týká především zcizování podílů mezi živými s tím, že pokud se spoluvlastníci dohodnou, že po nějakou dobu nebudou svými spoluvlastnickými podíly nakládat, a zachovají tedy stávající personální složení spoluvlastnického společenství, je nezbytné, aby jejich dohoda (jedná-li se o nemovitost) měla formu notářského zápisu, a měla-li by zavazovat i právní nástupce, je třeba, aby byla vložena do veřejného seznamu.
Zcela v souladu s proklamovanými tendencemi a změnami úpravy spoluvlastnictví v části týkající se dosavadního předkupního práva spoluvlastníků návrh opustil pojetí dosud vyjádřené v § 140 ObčZ zakotvující v tam vymezených případech zákonné předkupní právo spoluvlastníků.161 Předkupní právo spoluvlastníků tím není vyloučeno, je však postaveno na odlišných základech než doposud, neboť podle návrhu může být založeno toliko smluvním způsobem, návrh zákona tento způsob výslovně připouští, přičemž umožňuje obdobné využití i pro případy bezúplatného zcizení podílu nebo pro případ zřízení jiných práv. Toto pojetí je v souladu se zahraničními právními úpravami a jejich výkladem. Např. německá odborná literatura ve vztahu k předkupnímu právu připouští, že předkupní právo může být sjednáno u společné věci, ale také u podílu a může také být zapsáno jako předkupní právo s věcněprávními účinky do katastru nemovitostí s tím, že zákonné předkupní právo spoluvlastníků pro případ zcizení podílu třetí osobě neexistuje.162
Novým ustanovením vztahujícím se k nakládání se spoluvlastnickým podílem je v návrhu ustanovení § 998, podle kterého „při spoluvlastnictví založeném závětí nebo jinou skutečností tak, že spoluvlastníci nemohli svá práva a povinnosti od počátku ovlivnit, nesmí spoluvlastník po dobu šesti měsíců od vzniku spoluvlastnictví svůj podíl zcizit, ledaže jej převede jinému spoluvlastníkovi nebo svému manželu, sourozenci nebo příbuznému v řadě přímé.“ Uvedené zákonné ustanovení má zjevně ochranný charakter pro ty případy163, kdy bylo spoluvlastnictví založeno závětí, anebo šlo o situaci, kdy spoluvlastníci nemohli podobu svých práv a povinností od počátku ovlivnit. Pro tyto případy je navrhováno stanovit na ochranu spoluvlastníků výslovný zákaz zcizení podílu (mimo okruh spoluvlastníků a osob spoluvlastníku nejbližších) na dobu dostatečně dlouhou ke zvážení nové situace a zajištění spoluvlastnického společenství dohodou, tj. způsobem pro soukromé právo adekvátním.
Pojetí spoluvlastnického podílu a práv spoluvlastníků ke spoluvlastnickým podílům vychází z obecného zákoníku občanského a standardních zahraničních právních úprav. Obecný zákoník občanský v ustanovení § 829 větě druhé OZO stanovil, že „pokud neporuší práv svých společníků, může podíl anebo užitky z něho volně a neodvisle zastaviti, odkázati anebo jinak zciziti (§ 361).“Komentář k obecnému zákoníku občanskému v této souvislosti instruktivně vyložil, že každý podílník je úplným vlastníkem svého podílu, se kterým může podle libosti nakládati. Může z něj brát či nebrat užitky, může jej úplatně nebo bezplatně zcizit, zastavit, odkázat nebo také zcela opustit. Přesto však právní postavení spoluvlastníka ve vztahu k dispozici s jeho podílem není totožné s právním postavením výlučného vlastníka ve vztahu k dispozici s celou věcí. Spoluvlastník totiž může nakládat se svým podílem, jen pokud neporuší práva ostatních spoluvlastníků. Přes volnost nakládání s podílem bylo připuštěno smluvní omezení nebo vyloučení volnosti dispozice s podílem. Takové omezení nebo vyloučení však nemělo věcněprávní povahu,164 ale mělo charakter obligačně-právní, tj. „zakládá se jím obligační povinnost podílníka naproti ostatním podílníkům v určitém směru svým podílem nedisponovati.“165
 
151 Blíže srov. Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1935, s. 590–598.
152 Bradáč, A., Fiala, J. a kol. Věcná břemena od A do Z. 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2002, s. 42, k přípustnosti se dále kloní např. Spáčil, J. Věcná břemena v občanském zákoníku, Praha : C. H. Beck, 2006, s. 18, Rc 45/1986, Rc 14/1988, Rc 12/1988. Obecně možnost zřízení věcného břemene pouze ke spoluvlastnickému podílu připouští např. J. Bumba, k tomu srov. Bumba, J. Věcné břemeno a jeho vyznačení v katastru nemovitostí. Právní rádce, 1995, č. 10, s. 11.
153 Bradáč, A., Fiala, J. a kol. Věcná břemena od A do Z. 2. aktualizované vydání. Praha : Linde, 2002, s. 42.
154 Baudyš, P. Věcná práva k věci cizí a spoluvlastnický podíl. Ad Notam, 2004, č. 3, s. 68–70.
155 Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 1995, s. 156.
156 Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha 1935, s. 582, s. 603.
157 K tomu srov. výklad obsažený v : Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol.Občanský zákoník I. § 1–459. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, s. 710.
158 Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1935, s. 599–600.
159 K možnosti zastavení spoluvlastnického podílu se správně přihlásila také aktuální judikatura (Rc 12/2000).
160 I přes výchozí správnost tohoto závěru jej nelze chápat zcela absolutně, neboť se připouští ještě i jiné formy nakládání se spoluvlastnickým podílem, a tím je zatížení spoluvlastnického podílu věcným břemenem.
161 Opuštění dosavadního pojetí předkupního práva bylo jednou z nosných myšlenek navrhovaných změn v pojetí podílového spoluvlastnictví. V daném směru bylo především argumentováno tím, že dosavadní pojetí předkupního práva je vyspělým právním řádům cizí a pro spoluvlastnictví představuje cizorodý prvek. Přestože je skutečností, že většina zahraničních právních úprav obligatorní pojetí předkupního práva neobsahuje, existují i země, v nichž je předkupní právo spoluvlastníků upraveno poměrně podrobně. Např. článek 4.79. litevského občanského zákoníku v odst. 1–4 vychází z pojetí, podle kterého „spoluvlastníci mají právo koupit podíl při prodeji společně vlastněného majetku za cenu, za niž se prodává, a za stejných podmínek, s výjimkou případů, kdy prodej probíhá formou veřejné dražby. Prodejce spoluvlastnického podílu informuje ostatní spoluvlastníky písemnou formou o svém záměru prodat svoji část jiným osobám než spoluvlastníkům, přičemž uvede cenu a další podmínky prodeje. Pokud se prodává podíl na společně vlastněné nemovité věci, taková informace se podává prostřednictvím notářství. Pokud se ostatní spoluvlastníci vzdají svého předkupního práva k podílu nebo nevyužijí toto právo u nemovitosti ve lhůtě jednoho měsíce a u jiné věci ve lhůtě deseti dnů ode dne přijetí takového oznámení za předpokladu, že se spoluvlastníci nedohodli jinak, má prodejce právo prodat jejich podíl komukoliv. Pokud se podíl prodává v rozporu s předkupním právem, jiný spoluvlastník má právo ve lhůtě tří měsíců požadovat u soudu převod práv a povinností kupujícího na něj. Prodávající a kupující spoluvlastnického podílu jsou solidárně odpovědní za závazky vztahující se k podílu na prodávané věci, které vyplývají z prodeje věci ve vztahu k ostatním spoluvlastníkům.“ Úpravu předkupního práva pak obsahují i právní řády dalších zemí (k tomu viz blíže kapitola o zahraničních právních úpravách).
162 K tomu srov. Schmidt, K. in Münchener Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch. Band 6: Sachenrecht §§ 854–1296. 4. vydání 2004. XLVIII. München : C. H. Beck, s. 1195.
163 A důvodová zpráva to také tak výslovně formuluje.
164 Stávající úprava předkupního práva zakotvená v § 140 ObčZ má ex lege věcněprávní povahu, nezapisuje se do katastru nemovitostí a vůči každému spoluvlastníku nemovitosti působí tak dlouho, dokud trvá spoluvlastnictví k věci.
165 Sedláček, J., Rouček, F. Komentář k československému obecnému zákoníku občanskému a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi. Díl III. Praha, 1935, s. 603.