Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku - I. Kniha Mgr. Michala Králíka, Ph.D

29.08.2012 01:04

 

Podílové spoluvlastnictví v občanském zákoníku - I.

Kniha Mgr. Michala Králíka, Ph.D., zevrubně pojednává o problematice institutu podílového spoluvlastnictví, jehož komplexnější zpracování v dosavadní české civilistice zcela absentuje. Systematika knihy sice vychází z úpravy obsažené v současném občanském zákoníku, jsou v ní však obsaženy i partie přesahující normativní úpravu tohoto zákona. Kniha má tyto kapitoly: Historický vývoj podílového spoluvlastnictví, Doktrinální, literární a judikatorní podklad podílového spoluvlastnictví, Teoretické otázky podílového spoluvlastnictví, Podílové spoluvlastnictví v jiných právních předpisech, Obecné otázky úpravy podílového spoluvlastnictví v občanském zákoníku, Podílové spoluvlastnictví a společné jmění manželů, Podílové spoluvlastnictví a trestní právo, Spoluvlastnický podíl, Podílové spoluvlastnictví a bezdůvodné obohacení, Ekonomické využití společné věci, rozhodování spoluvlastníků a hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí-práva a povinnosti spoluvlastníků, Předkupní právo spoluvlastníků, Ukončení a likvidace spoluvlastnického vztahu dohodou spoluvlastníků, Ukončení a likvidace spoluvlastnického vztahu rozhodnutím soudu, Hmotněprávní a procesněprávní aspekty žalob z podílového spoluvlastnictví-exkurs, Zahraniční právní úpravy podílového spoluvlastnictví, Judikatura týkající se podílového spoluvlastnictví. Vybrali jsme pro několik ukázek, které budeme postupně uveřejňovat; první z nich je z kapitoly Podílové spoluvlastnictví manželů.

 

4.3. Podílové spoluvlastnictví a společné jmění manželů – aspekty zániku,  zrušení a  vypořádání
 
Stále častěji začíná být právní a soudní praxe nucena vypořádat se s průnikem obou institutů při řešení otázek jejich zániku, zrušení a vypořádání. Podívejme se proto na některé aktuální aspekty, jež vyvolávají potřebu jejich řešení.
a) zánik a vypořádání společného jmění manželů – v této souvislosti je třeba se zmínit o vypořádání společného jmění manželů formou přikázání do podílového spoluvlastnictví, i když se striktně vzato o případ nabytí podílového spoluvlastnictví nejedná. Bezpodílové spoluvlastnictví manželů, zejména tvořil-li ho rodinný dům, bylo možno výjimečně přikázat do podílového spoluvlastnictví bývalých manželů (Rc 76/1970, Soubor C 496 – NS sp. zn. 22 Cdo 629/2000) a není důvodu, aby se stejný závěr neprosadil i ve vztahu ke společnému jmění manželů. Na tomto místě ještě dlužno dodat, že zpravidla přikázání věci v rámci vypořádání SJM nebývá vzhledem k povaze tohoto institutu za nabytí vlastnictví považováno vycházeje z toho, že v rámci SJM má každý z manželů vlastnické právo k celé věci omezené pouze vlastnickým právem druhého manžela a v rámci vypořádání dochází pouze k přikázání věci do jeho výlučného vlastnictví, tentokrát bez práva druhého z bývalých manželů. V případě vypořádání BSM (SJM) přikázáním do podílového spoluvlastnictví se jedná o případ, kdy se vlastnický režim mění (byť v rámci obou typů spoluvlastnictví) na spoluvlastnický, kdy právo spoluvlastníka se vztahuje na jeho spoluvlastnický podíl a za jediného vlastníka věci se považují všichni spoluvlastníci. S tím pak souvisí i soudní praxí přijatá možnost specifického vypořádání spoluvlastnictví tím, že oddělená část předmětu spoluvlastnictví zůstane ve spoluvlastnictví účastníků. Tento trend nové judikatury byl vyjádřen ve vztahu k pozemku závěrem, podle kterého v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k pozemku může soud rozhodnout i tak, že část pozemku po jeho oddělení v podílovém spoluvlastnictví účastníků ponechá [přikáže jim ho do podílového spoluvlastnictví (Soubor C 3407 – NS sp. zn. 22 Cdo 2119/2004)]. Nicméně ani zde zřejmě nelze hovořit o klasickém vzniku spoluvlastnického práva na základě rozhodnutí soudu; jestliže se totiž nabytí celé věci při vypořádání společného jmění manželů nepovažuje za nabytí, tím spíše za to nelze považovat nabytí podílu při vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť jde spíše o jakousi transformaci práva, změnu jeho kvality. V literatuře se objevil ovšem i názor odlišný argumentující tím, že zrušením a vypořádáním podílového spoluvlastnictví dochází nejprve k tomu, že je spoluvlastnictví zrušeno a pak je teprve věc přikázána v jiném rozsahu než v původním podílu, takže se podle tohoto názoru o nabytí vlastnictví jedná.100
Standardním a v praxi četným způsobem vypořádání společného jmění manželů je v této souvislosti zejména ustanovení § 150 odst. 4 ObčZ – zde zákon dopadá na případy, kdy do tří let od zániku společného jmění manželů nedošlo k jeho vypořádání dohodou, nebo nebyl-li do tří let od jeho zániku podán návrh na jeho vypořádání rozhodnutím soudu. Podle zákonné domněnky platí ohledně movitých věcí, že se manželé vypořádali podle stavu, v jakém každý z nich věci ze společného jmění manželů pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti výlučně jako vlastník užívá. O ostatních movitých věcech a nemovitostech platí, že jsou v podílovém spoluvlastnictví a že podíly obou spoluvlastníků jsou stejné; totéž pak platí přiměřeně o ostatních majetkových právech, pohledávkách a závazcích, manželům společných. V této
souvislosti je třeba ještě doplnit, že soudní praxe se vyjádřila k nejednotně pojímané otázce vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu v návaznosti na řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů tak, že pokud do tří let od zániku bezpodílového spoluvlastnictví manželů nedošlo k vypořádání členského podílu ve stavebním bytovém družstvu mezi manžely jejich dohodou, ani za tím účelem nebylo zahájeno řízení u soudu, pak se na toto vypořádání (po zrušení jejich práva společného nájmu družstevního bytu – § 705 odst. 2 věta druhá ObčZ) použije ustanovení § 149 odst. 4 ObčZ o vypořádání tzv. ostatních majetkových práv manželům společných. Toto právo se vypořádá podle zásad pro vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž se vychází ze stejných podílů účastníků
(PR 12/2004 – NS sp. zn. 22 Cdo 2565/2003).
b) zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s vazbou na společné jmění manželů – v těchto případech se jedná zejména o následující modelové situace: 1) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví se prvek společného jmění přímo neobjevuje, neboť manželé nejsou podílovými spoluvlastníky, ale aspekt společného jmění manželů se prosazuje při následné úvaze o rozsahu společného jmění manželů po zrušení a vypořádání podílového spolu vlastnictví; 2) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vystupují manželé jako oddělení podíloví spoluvlastníci a účastníkem řízení je ještě další spoluvlastník – třetí osoba; 3) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vystupují manželé jako společní podíloví spoluvlastníci a účastníkem řízení je opětovně ještě další spoluvlastník; 4) spor o zrušení a vypořádání je veden mezi manžely jakožto oddělenými podílovými spoluvlastníky bez účasti třetí osoby. Komplexní řešení těchto otázek dosud v literatuře a judikatuře podáno nebylo a na tomto místě lze nastínit některá východiska, z nichž je možno do budoucna vycházet.
 
ad 1) v těchto případech jde o to, že v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví jsou účastníky spoluvlastníci, přičemž jeden z nich (nebo oba) mají uzavřeno manželství, ale manžel není spoluvlastníkem, a tudíž účastníkem řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Je-li pak zrušené spoluvlastnictví vypořádáno tak, že se věc stane výlučným vlastnictvím jednoho z dosavadních spoluvlastníků, vzniká otázka, zda a v jakém rozsahu se tato věc stává součástí společného jmění tohoto (již bývalého) spoluvlastníka a jeho manžela.
Na řešení tohoto problému není nahlíženo jednotně. V odborné literatuře na tuto otázku v posledním období poukázali zřejmě jen J. Spáčil a J. Dvořák v monografii věnované společnému jmění manželů101. Jejich argumentace nahlíží na řešení problému ze dvou pohledů. Na straně jedné připouštějí, že se po vypořádání výlučnému vlastníku dostává více, než dříve jako spoluvlastník měl, na straně druhé však současně poukazují na skutečnost, že tento subjekt jako podílový spoluvlastník měl právo k celé věci, byť vyjádřené ideálním podílem. V důsledku těchto východisek pak uzavírají, že na danou otázku lze nahlížet buď tak, že v důsledku zrušení podílového spoluvlastnictví a přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům jen odpadají omezení tvořená právem vyloučených spoluvlastníků, avšak podstata práva nadále výlučného vlastníka je nedotčena, anebo tak, že jde o nabytí jejich podílů tím, kdo bude nadále vlastníkem dříve společné věci.102 Autoři současně poukazují na to, že právní praxe a odborná literatura zatím upřednostňovaly přístup druhý, nicméně s výhradou, že tato otázka nebyla dosud řešena ve vztahu ke společnému jmění manželů. Při akceptaci spornosti problému upřednostňují variantu uvedenou na prvním místě s poukazem na skutečnost, že zařazení nabytých ideálních podílů do společného jmění by vytvořilo nepřehledný stav a dále s tím, že pokud by bylo plněno na vyrovnání podílu ze společného jmění manželů, jednalo by se o vynaložení společných prostředků na výlučný majetek jen jednoho z manželů. Zdá se však, že aktuální judikatura Nejvyššího soudu se k upřednostnění nabývání do výlučného vlastnictví dosavadního spoluvlastníka zřejmě nepřikloní a setrvá na svých dosavadních závěrech. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 342/2007103 byl vyjádřen názor, podle kterého „ jestliže podle dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, uzavřené mezi jedním z manželů a třetí osobou, nabyl celou věc manžel, stane se (bez zřetele na znění uvedené dohody) spoluvlastnický podíl, za který byla podle § 142 odst. 1 ObčZ vyplacena náhrada, předmětem bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pokud tato náhrada byť i jen z části byla vzata z bezpodílového spoluvlastnictví manželů.“Uvedený závěr potvrdilsměřování starší judikatury vyjádřené v Rc 49/1973.104 Zatímco tedy odborná literatura poukazuje na možnou a z jejího pohledu potřebnou změnu dosavadního přístupu, stávající právní úprava potvrzená aktuálními rozhodovacími závěry Nejvyššího soudu činí zřejmě uvedenou otázku aktuálně vyřešenou.
 
ad 2) v těchto případech jde o řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, kde vystupují manželé jako oddělení podíloví spoluvlastníci a účastníkem řízení je ještě další spoluvlastník – třetí osoba. Vycházeje z modelové situace, kdy každý z manželů je odděleným podílovým spoluvlastníkem věci (se stejným podílem) a třetí osoba disponuje zbývající částí (jednou polovinou) a v rámci řízení je podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno tak, že manželům se přikazuje celá věc do vlastnictví za náhradu žalovanému, je otázkou, jakým způsobem má být konstituováno nové spoluvlastnictví. Obecně lze uvažovat o následujících variantách: a) věc je přikázána do podílového spoluvlastnictví každému z manželů jednou polovinou, b) celá věc je přikázána do společného jmění manželů – dosavadních spoluvlastníků, c) rozsah dosavadního podílového spoluvlastnictví je zachován manželům v dosavadních podílech a polovina je přikázána do společného jmění manželů.105 Proti variantě a) lze důvodně namítat, že řešení jí nastíněné neodpovídá aktuálnímu negativnímu vymezení majetku spadajícího do společného jmění manželů v § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ a zřejmě ji z dalších úvah diskvalifikuje.
Varianta b) odráží pojetí, podle kterého v rámci rozhodování o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dochází k vydání konstitutivního rozhodnutí soudem, a tím ke konstituování nových hmotněprávních vztahů k celé věci. Manželé v takovém případě vlastníky celé věci v klasickém pojetí nejsou a stali by se jimi až rozhodnutím soudu, zde ovšem s výraznou výhradou vycházející z názoru, že i podílový spoluvlastník má právo k celé věci, byť vyjádřené pouze ideálním podílem. Ve prospěch uvedené varianty pak lze opětovně argumentovat dikcí zákona (§ 143 ObčZ), případně úvahou o tzv. vnosu obou manželů jako podílových spoluvlastníků do nově nabývané celé věci s tím, že výše vnosu by odpovídala hodnotě původního spoluvlastnického podílu a při vypořádání společného jmění manželů by
tato okolnost byla zohledněna obdobně jako jiné vnosy. Oproti klasickému pojetí vnosu je dán rozdíl prvkem dobrovolnosti, kdy v tomto případě by se jednalo o vnos založený rozhodnutím soudu.
Proti této variantě však lze zřejmě důvodně namítat, že tímto rozhodnutím dosavadní oddělení podíloví spoluvlastníci – manželé pozbývají své spoluvlastnické podíly proti své vůli, vnos nelze založit soudním rozhodnutím a samotné zrušení podílového spoluvlastnictví představuje pouze sui generis speciální způsob nezbytný pro to, aby bylo možno provést vypořádání celé věci, které by však nemělo mít za následek zbavení dosavadních spoluvlastníků (manželů) jejich odděleného spoluvlastnického režimu a jeho transformaci do společného jmění manželů.
Argumentace ve prospěch varianty c) je založena na úvaze, že dosavadní spoluvlastnické podíly budou manželům zachovány (manželé tak nebudou svého „odděleného vlastnictví“ zbaveni) a to, co je k je - jich podílovému spoluvlastnictví konstitutivním rozhodnutím přikázáno, by mělo být v souladu s § 143 ObčZ ve společném jmění manželů, což lze vyjádřit příslušným podílem, a není pak ani určující, jaké finanční prostředky byly vynaloženy na zaplacení náhrady ze spoluvlastnictví vylučovanému spoluvlastníku. Jestliže by tímto způsobem bylo podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno, vlastnictví zaniká pouze tomu, kdo je ze spoluvlastnického vztahu „vylučován“, zbývající účastníci (manželé) své spoluvlastnické vztahy nepozbývají, a není pak důvodu jim toto spoluvlastnictví transformovat na společné jmění manželů. Přestože v daném směru bude mít poslední slovo judikatura Nejvyššího soudu, lze zřejmě za nejméně problematické a pro praxi schůdné považovat řešení naznačené sub c), které respektuje dosavadní spoluvlastnické vztahy a nabytí „uvolněného“ spoluvlastnického podílu za trvání manželství oběma manžely. Tyto naznačené závěry však nemají v literatuře jednotný odraz, neboť se lze setkat i s názorem, podle kterého dojde-li k přikázání celé věci manželům jako vlastníkům jednoho podílu, může se tímto způsobem dostat celá věc do společného jmění manželů. Jestliže pak přitom byla část náhrady zaplacena z výlučného majetku jednoho z manželů, jedná se o investici podle § 149 odst. 2 ObčZ.106 Přesvědčivost tohoto názoru je však oslabena tím, že ve prospěch zaujatého názoru není uvedena žádná argumentace.
 
 
ad c) v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vystupují manželé jako společní podíloví spoluvlastníci a účastníkem řízení je opětovně ještě další spoluvlastník, tj. spoluvlastnický podíl manželů je v jejich společném jmění. Zde se jeví jako správná varianta, podle které v případě přikázání celé věci dosavadním spoluvlastníkům – manželům bude i celá věc ve společném jmění manželů. Tento závěr vyjadřuje i J. Spáčil a J. Dvořák ve zmiňované publikaci o společném jmění manželů107 a jeví se být převažujícím.108
ad d) poslední případ míří na (zřejmě ojedinělé) situace, kdy manželé coby oddělení podíloví spoluvlastníci s neomezeným rozsahem společného jmění manželů vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Tento případ zřejmě publikovanou judikaturou vyšších soudů není řešen a komplexní řešení se nepodává ani z odborné literatury.
Výchozím předpokladem úvah v daném směru je zřejmě skutečnost, že v tomto případě by nemělo být výsledkem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví konstituování společného jmění manželů. Jestliže v případě sub b) lze považovat za odpovídající řešení variantu třetí s tím, že dosavadní podíloví spoluvlastníci budou jimi i nadále po zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, tím spíše by stejná myšlenka měla platit tam, kdy se jedná o podílové spoluvlastníky vylučné. I zde lze však proti tomu namítnout, že by neměla být prosazována možnost, aby v rozporu se zákonným ustanovením (§ 143 ObčZ) za trvání neomezeného rozsahu společného jmění manželů manžel nabyl výlučný majetek; nicméně zřejmě je třeba považovat za správný názor, který odmítá transformaci podílového spoluvlastnictví manželů do režimu společného jmění manželů.109 Byl by ovšem také absurdní závěr, podle kterého při zrušení spoluvlastnictví a přikázání věci některému z dosavadních spoluvlastníků (manželů) by se mělo jednat o věc spadající do společného jmění manželů s poukazem na skutečnost, že se jedná o věc nabytou manželem za trvání manželství. V těchto případech by pak šlo o skrytou transformaci odděleného podílového spoluvlastnictví na společné jmění manželů a řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví by tím prakticky pozbylo smyslu. Sporným zůstává, jakým konkrétním způsobem by mělo být takové podílové spoluvlastnictví zrušeno a vypořádáno. V literatuře byl v této souvislosti vysloven názor, podle kterého existence manželství a společného jmění manželů nemůže být sama o sobě překážkou, aby
jeden z manželů nebo oba neusilovali o zrušení podílového spoluvlastnictví dohodou nebo případně rozhodnutím soudu.110 S tím lze souhlasit. Současně však bývá také zdůrazňováno, že v konkrétním případě je třeba uvažovat o rozporu s dobrými mravy (§ 3 ObčZ) nebo aplikaci § 142 odst. 2 ObčZ.111 Na problém lze nahlížet i tak, že možnost přikázání věci do výlučného vlastnictví některého z dosavadních spoluvlastníků (manželů) by byla podmíněna prokázáním skutečnosti (pokud by nepřicházelo do úvahy dělení věci), že disponuje výlučnými finančními prostředky k zaplacení náhrady.112 V případě nedoložení takových finančních prostředků by zřejmě mělo být uvažováno o zamítnutí žaloby nebo o prodeji věci. Zamítnutí žaloby by zřejmě založilo těžko řešitelnou situaci, neboť pokud by manžel – spoluvlastník nedisponoval oddělenými finančními prostředky v době rozhodování, jen obtížně by bylo možno předpokládat, že by jimi disponoval v době, kdy by při změně poměrů byla žaloba o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví podávána opětovně.113 Spíše by pak bylo namístě uvažovat o prodeji věci se závěrem, že nejsou splněny podmínky pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků.
 
 
100 K tomu srov. Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde, 2000, s. 53. Zdá se však, že tento názor v soudní praxi nepřevažuje a jeho akceptace by vedla k obtížně akceptovatelným závěrům. Znamenal by, že např. vypořádání podílového spoluvlastnictví spoluvlastníka – manžela (a dalšího spoluvlastníka stojícího mimo okruh manželství), kterému by věc byla přikázána do vlastnictví, by mělo za následek, že taková věc by tvořila součást společného jmění manželů, neboť by byla nabyta za trvání manželství. Ještě zřetelněji by obtížná udržitelnost takového názoru byla patrná v situaci, kdy by vedli spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví manželé coby oddělení podíloví spoluvlastníci, neboť i přikázání věci jednomu z nich by mělo mít za následek podřazení takové věci režimu společného jmění manželů. Nelze dost dobře akceptovat myšlenku, že by smyslem zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví bylo založení jiné formy spoluvlastnictví (formy bezpodílového společného jmění manželů).
101 Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2. rozšířené vydání. Praha : ASPI, 2007, s. 83.
102 Tamtéž.
103 Usnesení bylo uveřejněno v časopise Soudní rozhledy, 2008, č. 3, s. 100.
104 Závěry z aktuálního rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou aplikovatelné i na režim společného jmění manželů. Stejný názor zastává i zpracovatel rozhodnutí JUDr. František Balák a vyplývá ostatně i z platné právní úpravy. Zatímco podle úpravy institutu bezpodílového spoluvlastnictví manželů ve znění účinném do 31. 7. 1998 neměl tento závěr výslovnou normativní oporu a byl dovozován judikaturou, současné znění § 143 odst. 1 písm. a) ObčZ výslovně jako výluku z rozsahu společného jmění manželů zakotvuje i majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela.
105 O tomto problému jsem podrobně hovořil s členy tzv. vlastnického senátu Nejvyššího soudu (22 Cdo), zejména s dr. Balákem, takže nastíněné varianty a způsoby jejich řešení odrážejí postupný argumentační diskuzní vývoj, který by měl vyústit k příklonu k variantě c). Protože jde o otázky složité a dosud neřešené, uvádím i stručný souhrn argumentů, které v této souvislosti zazněly.
106 Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde, 2000, s. 67.
107 Dvořák, J., Spáčil, J. Společné jmění manželů v teorii a v judikatuře. 2. vydání. Praha : ASPI, 2007, s. 83.
108 Tento závěr považuji za správný i já a kloní se k němu i člen vlastnického senátu  F. Balák.
109 Shodně bez bližšího odůvodnění: Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde, 2000, s. 66
110 K tomu srov. Pokorný, M., Holub, M., Bičovský, J. Společné jmění manželů. Praha : Linde, 2000, s. 66.
111 Tamtéž. Poukaz na § 3 ObčZ je třeba považovat zřejmě v dané souvislosti za bezpředmětný vycházeje z judikaturou traktovaného pojetí, podle kterého nelze na řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jež ústí ve vydání konstitutivního rozhodnutí, aplikovat § 3 ObčZ o dobrých mravech (viz dále kapitola o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví), nicméně úvaha o použití § 142 odst. 2 ObčZ může být v konkrétním případě legitimní a konkrétní situace lze dopředu jen obtížně předvídat.
112 Tato podmínka uplatnění tohoto způsobu vypořádání pak do značné míry diskvalifikuje, neboť zejména v manželství trvajícím množství let již manželé nemusí disponovat – při standardním rozsahu společného jmění manželů – oddělenými finančními prostředky. V literatuře pak byl vysloven i názor opačný s tím, že pokud došlo k vyplacení náhrady ze společných prostředků, jedná se o investici ve smyslu § 149 ObčZ.
113 Ostatně, pokud v řízení o zrušení a vypořádání, kdy účastníky nejsou manželé, nedisponují spoluvlastníci potřebnými finančními prostředky k vyplacení náhrady druhému spoluvlastníku, jsou tyto případy pojímány judikaturou jako případy, kdy nejsou splněny podmínky pro přikázání věci některému ze spoluvlastníků a obvykle nebývá uvažováno o zamítnutí žaloby podle § 142 odst. 2 ObčZ.