Definice

01.09.2013 09:13

1. Pojem právo, dualismus práva, právní systémy, obsah, forma a prameny práva, právní řád, Sbírka zákonů

 

A. Pojem právo

- právo je chápáno jako minimum morálky. Představuje základní normy (právní), které musí dodržovat všichni členové společnosti, aby ve společnosti nebyl chaos a mohla fungovat

- kořeny: hlavně římské právo, dále cechovní předpisy a obchodní zvyklosti italských měst

- objekt = věc movitá nebo nemovitá, duševní vlastnictví, hodnoty osobnosti, atp.

 

B. Dualismus práva

- právo objektivní (souhrn platných právních norem) a subjektivní (konkrétní oprávnění pro určitou osobu vyplývající z určité platné právní normy)

- právo hmotné (vztahy po věcné stránce)

 

-  procesní (shrnuje postupy)

 

- právo přirozené (principy, které člověk cítí, co není někde napsáno např. právo na život) a pozitivní (platné   právní normy, sepsáno, nařízeno, musí se dodržovat)

- právo soukromé (rovné postavení subjektů, „co není zakázáno, je dovoleno“, platí zde smluvní princip) a   veřejné (stát je nadřazený, předepsané chování účastníků, „co není dovoleno, je zakázáno“, princip   zákonnosti)

- právo relativní (konkrétní povinnosti individuálně určeného účastníka zásada: „mezi stranami“) a absolutní (povinnost konkrétně neurčeného počtu subjektů nerušit výkonu subjektivních práv zásada: „mezi všemi“)

 

C. Právní systémy

- 2 základní právní systémy:

a/ kontinentální (evropský) = základem je právo psané (pravidla stanovují zastupitelské orgány), základem je zásada zákonnosti (legality). Patří sem právní řád ČR.

b/ angloamerický (ostrovní) = právo zvykové (soudy vytváří precedenty), základem je soudní precedens – pravidla určují soudci

- další právní systémy:

c/ islámské (neměnné právo boží, „šarija“) = uplatňuje se především v oblasti práva rodinného, dědického, darování apod. Závazkové vychází z kontinentálního či angloamerického. Ve většině muslimských zemích postupně sílí tendence k modernizaci.

d/ tradiční a náboženské = základem jsou obyčeje a náboženská pravidla chování. Existují paralelně vedle systémů zavedených kolonisty či státem. (Indie, Izrael, některé africké země)

 

D. Obsah, forma a prameny práva

- obsah = práva a povinnosti vyplývající z každého úkonu

- formy práva (prameny práva)

a) právní obyčeje – dlouhodobý masově rozšířený obyčej, dostatečně určitý, obecně uznávaný, uznáván státem, u nás nejsou pramenem práva (ústavní zvyklosti ve VB),

b) soudní precedenty – soudní rozhodnutí, kterým je vyřešen nějaký problém, normativní význam – řeší se jím případ dosud právními normami neregulovaný a pro budoucnost nabývá obecné závaznosti (angloamerický právní systém)

c) normativní smlouvy – její ustanovení jsou obecná a regulují závažně celou skupinu právních vztahů, které se musí utvářet v souladu s takovou smlouvou, obecný charakter, uznáváno v ČR, jedná se o smlouvy tzv. kolektivní, vykazuje charakter mezinárodních smluv, smlouvy mezi zaměstnavatelem a odbory, musí být schváleny parlamentem a vyhlášeny ve sbírce zákonů (formou sdělení), smlouvy se podepisují až po schválení parlamentem

d) normativní právní akty (obecně závazné právní předpisy – musí být i normotvorný proces zakotvený v právních normách. Uznáváno v ČR, nejčastější formou jsou zákony, vyšší sílu mají jen ústavní zákony (upravují vztah státu vůči dalším subjektům)

 

E. Právní řád

Souhrn všech právních norem platných v určitém státě bývá označován jako právní řád tohoto státu, právní řád je tvořen normami upravujícími nejrozmanitější oblasti společenských vztahů, jako celek potom vytvářejí systém práva.

- právní předpisy:

a) dle stupně právní síly

b) dle toho, kdo je vydal

1) ústavní

2) zákonné (zákonná opatření)

3) podzákonné (vládní nařízení, vyhlášky ministerstev a dalších ústředních orgánů státní správy, obecně závazná nařízení orgánů územní samosprávy)

 

F. Sbírka zákonů

- hlavní oficiální sbírka pr. předpisů a dalších nejvýznamnějších aktů st. orgánů ČR (např. sdělení a nálezy Úst. soudu, rozsudky Nejvyššího správní soudu, usnesení Poslanecké sněmovny o zákonném opatření Senátu apod.

- každý rok je ve Sb. zakončen chronologickým seznamem a věcným rejstříkem

- magistráty jsou povinny umožnit nahlížení každému, kdo o to požádá

- ministerstvo vnitra zveřejňuje stejnopis Sbírky zákonů na internetu (nemá oficiální význam)

- zásada „iura novit curia“ (soud zná právo)- vztahuje se na předpisy ve Sb., tyto předpisy není třeba dokazovat

 

 

2. Právní norma, druhy, struktura, platnost, účinnost, působnost, systém, interpretace, aplikace, analogie práva, novela, právní vztah, předpoklady a prvky právního vztahu, právní skutečnosti a jejich dělení

 

A.     Právní norma, druhy, struktura

právní normy – obecně závazná formálně určitá pravidla chování stanovená nebo sankciovaná státní mocí a jí vynutitelná, musí mít takovou vnější formu, kterou stát uznává za formu norem právně závazných tzv. prameny práva

 

Rozlišení právních norem podle dispozice právní normy:

a) normy kogentní – přikazují nebo zakazují subjektům určité chování, převažují ve veřejném právu

b) normy dispozitivní – dovolují, aby strany v práv. vztahu projevem své vůle normu vyloučily nebo pozměnily, když tak neučiní, použije se tato norma, je závazná pro účastníky, typické pro soukromé právo

 

- norma – vyjadřuje regulativní funkci myšlenky vůči myšlení nebo jednání

a) normy myšlení (logika)

b) normy technické se sociálním významem (např. jazykové, her, technické)

c) normy chování zejména - morální, náboženské, právní, ekonomické, estetické

 

- normy mají obecný charakter (vztahují se na skupinu případů stejného druhu a neurčitého počtu) mohou být:

Ø  přikazující - ukládají povinnost uskutečnit určité pozitivní jednání, příkaz chovat se určitým způsobem

Ø  zakazující- stanoví povinnost zdržet se určitého chování (neuskutečnit chování vyjádřené daným zákazem)

Ø  opravňující - možnost subjektu chovat se určitým způsobem právně relevantním

Ø  odkazující

 

 

 

 

Právní normy mají 3 části (struktura právní normy):

1. hypotéza – vyjadřuje podmínky, za kterých se má realizovat vlastní pravidlo chování

2. dispozice – upravuje vlastní pravidlo chování, může subjektům přikazovat, zakazovat, a nebo opravňovat

3. sankce – předem stanovený následek za nedodržení dispozice právní normy

 

Funkce sankcí:

Ø  preventivní – každý předem ví, jaké státní donucení mu hrozí, nedodrží-li znění právní normy

Ø  nahrazovací – spočívá ve vzniku odpovědnosti k náhradě způsobené újmy (škoda na majetku, zdraví..)

Ø  represivní – uložení sankce (pokuta, trest odnětí svobody, neplatnost)

 

Kromě základních 3 norem, máme ještě:

a) normy pomocné - vztahují k určitým normám, mají doplňující funkci, př. blanketové normy (zmocňovací), které vyhrazují vydání příslušné normy určitým orgánům (vláda stanoví nařízením vzhled a umístění bezpečnostních značek a zavedení signálů)

b) normy odkazující - při formulaci určitého pravidla se odvolávají na normy jiné (již existující), v nichž jsou některé předpoklady, resp. pojmy stanoveny či definovány (kdo je zákonným zástupcem mladistvého zaměstnance, stanoví zákon o rodině)

c) cílové normy - stanoví povinnost dosáhnout určitého výsledku, cíle, přičemž volba prostředků a způsobů je zpravidla ponechána na adresátu normy (státní politika zaměstnanosti směřuje k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách, k produktivnímu využití zdrojů pracovních sil a k zabezpečení práva občanů na zaměstnání)

d) zvláštní normy - obsahují pravidlo chování, stanoví oprávnění, ne povinnosti

1) deklarativní – vyjadřují principy či deklarují politické, sociálně-ekonomické, etické či jiné cíle a postuláty

2) definiční – v nich zákonodárce autoritativně stanoví obsah určitého pojmu, jak má být vykládán v procesu realizace práva

3) operativní – mezi ně patří normy derogační (obsahují zrušení dosud platného předpisu) nebo kolizní (upravují výběr, volbu mezi právními úpravami předpisy různých států)

 

B.     Platnost, účinnost, působnost

- platnost: - den vyhlášení ve Sb. Je uveden vždy v záhlaví příslušné částky Sb. Pro subjekty je to časový okamžik, kdy se mohou s právním předpisem seznámit.

- účinnost: - den, kdy se právní předpis stává obecně závazným pro všechny subjekty. Ode dne účinnosti je tedy nutné podle právního předpisu postupovat. Tento časový okamžik je vždy uveden v posledním ustanovení.

- působnost právních předpisů:

a) místní (vymezuje území)

b) věcná (vymezuje okruh právních vztahů)

c) osobní (vymezuje okruh subjektů)

d) časová (rozlišuje se platnost a účinnost)

 

C.     Systém, interpretace, aplikace, analogie práva

Souhrn všech právních norem platných v určitém státě bývá označován jako právní řád tohoto státu, právní řád je tvořen normami upravujícími nejrozmanitější oblasti společenských vztahů, jako celek potom vytvářejí systém práva.

V současné době zahrnujeme do rámce českého systému práva zpravidla tato právní odvětví:


 

Aplikace a interpretace právních norem

-          širší pojetí – 1. Stanovit problém 2. Vymezit právní úpravu 3. Aplikovat právní normu a stanovit řešení

-          uší pojetí – rozhodování podle analogie (používání práva pouze státními orgány)

o   Analogie podle zákona – situace, kdy určitý vztah není upraven žádnou normou, nebo je upraven jen zčásti = použití právní norem řešící otázky obdobné

o   Analogie podle práva – používá se v situacích, kdy neexistuje konkrétní ani obdobná právní norma = rozhoduje se podle obecných zásad

-          při aplikaci práva je třeba zjistit skutkový stav, právní normu, která na danou problematiku dopadá a objasnit její smysl. Uvedené se uskutečňuje výkladem resp. metodami výkladu:

o   metoda logická, gramatická systematická nebo historická

 

D.     Novela

- novela: - právní předpisy, které předchozí neruší, ale jen opravují nebo doplňují (výstup procesu)

novelizace: změna nebo doplnění stávajícího právní předpisu právním předpisem pozdějším (proces)

 

E.     Právní vztah: předpoklady a prvky právního vztahu

- právní vztah = každý společenský vztah upravený právní normou

- předpokladem vzniku, změny nebo zániku právního vztahu je existence právní normy a dále právní skutečnosti, které předvídá ve své hypotéze

 

- ke vzniku práv. vztahu může dojít:

a) přímo ze zákona

b) na základě právní skutečnosti, kterou předvídá pr. norma ve své hypotéze

 

- prvky právního vztahu:

FO a PO musí mít právní subjektivitu (vlastnost danou právem) Rozlišujeme:

a) způsobilost k právům a povinnostem, tj. způsobilost být účastníkem právních vztahů, mít práva a povinností

b) způsobilost k právním úkonům, tj. způsobilost vlastním jednáním nabývat práv a brát na sebe povinnosti

 

1) subjekt

a) FO

Ad a) nabývají narozením, případě dosažením stanoveného věku, pak většinou způsobilost k právům splývá se způsobilostí k právním úkonům, pozbývají ji smrtí, nelze ji omezit

Ad b) vznik tohoto práva se váže na různé skutečnosti, nejčastěji na věk, nejširší právní úpravu obsahuje občanské právo, které v řadě případů platí podpůrně i pro jiná odvětví

 

 

 

b) PO a stát, resp. jeho státní orgány

- povaha PO vychází vždy ze zákona, je to útvar vytvořený lidmi, považovaný za samostatný subjekt práv a povinností

- musí být zřízena tak, jak stanoví zákon, zaniká jen způsobem stanoveným zákonem

 

PO mohou být:                        a) různá sdružení osob – korporace

                                   b) majetkové celky, které mají samostatnou právní existenci - nadace

 

Je třeba rozlišovat zřízení a vznik PO a její zrušení a zánik:

 

Zřízení – pís. smlouvou, zakládací listinou, ustavující členskou schůzí, na základě jiného požadavku zákona

Vznik – zápisem do obch. rejstříku, případně jiného rejstříku, datem zřízení jestliže se zápis do rejstříku nevyžaduje, přímo ze zákona

Zrušení – dohodou, uplynutím času, na který byla PO zřízena, splněním účelu, jiným zákonem stanoveným způsobem, k zániku může dojít až po vypořádání majetku PO, proto mluvíme o zrušení s likvidací nebo bez likvidace majetku

Zánik – osoby zapsané v rejstříku zanikají výmazem

 

2) objekt

- věc movitá nebo nemovitá, duševní vlastnictví, hodnoty osobnosti, činnost, právo, atp.

3) obsah

- subjektivní práva (oprávnění) a povinnosti

 

Subjektivní právo - právní možnost subjektu chovat se určitým způsobem, která je vyjádřena a zabezpečena objektivním právem, subjekt může svého práva využít, ale také nemusí

 - nemělo by význam bez vymezení povinnosti druhých subjektů

 

F.      Právní skutečnosti a jejich dělení

Právní skutečnosti – objektivně reálné skutečnosti, které na základě pr. normy působí pr. následky

Následky spočívají v nějaké změně pr. stavu:

a) z hlediska právních vztahů může jít o vznik, změnu nebo zánik pr. vztahu

b) z hlediska jednotlivých subjektivních práv a povinností může jít o nabytí, změnu nebo pozbytí práva nebo povinnosti v rámci konkrétního právních vztahu

Právní skutečnosti mohou být:

·         závislé na lidské vůli (subjektivní)            - právně relevatní úkony (uzavření smlouvy)

-          vytvoření – vyrobení věci díla

-          právotvorné – tj. konstitutivní rozhodnutí soudu a jiných orgánů (přikázání pohledávky soudem)

·         na lidské vůli nezávislé (objektivní)  - právně relevantní událost (úmrtí, autohavárie)

 

Jednat právně či protiprávně lze tím, že:

·         subjekt koná

·         subjekt neučiní nic, ve chvíli, kdy mu konání norma přikazuje, tzn., že konat opomene

 

V soukromém právu, kde si jsou strany rovny, mluvíme o právní úkonech – projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

 

 

 

 

 

3. Právní úkony, charakteristika, členění, náležitosti právních úkonů, absolutní a relativní neplatnost, výklad náležitosti právních úkonů v občanském a obchodním právu

 

A       Právní úkony, charakteristika, členění, náležitosti právních úkonů

- právní úkon - projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují

- mluvíme o nich v soukromém právu, kde si jsou strany rovny

Nejčastějším právním úkonem je smlouva, která je uzavřena, jestliže se subjekty dohodly na jejím obsahu.

 

Když FO nebo PO právní úkon činí, musí být splněny určité náležitosti, aby byl právní úkon platný. Právní úkon musí splňovat tyto náležitosti svobodně, vážně, určitě a srozumitelně (projev vůle). Nesmí odporovat zákonu ani jej obcházet a nesmí odporovat dobrým mravům.

 

Členění právních úkonů:

a) dle počtu subjektů

- jednostranné – jedná pouze jeden subjekt a jeho jednání má právní následky vůči adresátovi doručením (výpověď, závěť, odstoupení od smlouvy)

- dvoustranné - je-li potřeba, aby souhlasně projevily svou vůli dva subjekty

- vícestranné – jestliže je třeba, aby souhlasně projevilo svou vůli více subjektů (při mezinárodních obchodech, společenská smlouva)

 

b) dle formy

- ústní

- písemné

- gestem, konkludentně, postačí dát nepochybně najevo svou vůli (např. znehodnocením lístku v metru se uzavírá přepravní smlouva)

 

Občanský zákoník stanoví případy, kdy právní úkon musí být písemný, za tento nedostatek stanoví sankci neplatnosti (závěť, plná moc)

 

Procesní úkon - označení jednání subjektů v procesním právu

Individuální právní akt (akt aplikace práva) – rozhodnutí (projev vůle) státního orgánu ve věcech veřejné práva v konkrétním právním vztahu

 

Může jít o:

a) konstitutivní individuální právní akt – zakládá-li, mění nebo ruší-li tímto aktem státní orgán právní vztah

b) deklaratorní individuální akt – pouze potvrzuje, že tu nějaký právní vztah je nebo není (ověření listiny)

 

Události a protiprávní stavy – nespočívají v lidské vůli a jsou na ní nezávislé, přesto s nimi právo spojuje právní následky

 

Podle vztahu k vědomí člověka je dělíme na:

a) předvídatelné a nepředvídatelné

b) odvratitelné a neodvratitelné

 

Vyšší moc – událost při veškeré péči nepředvídatelná a zároveň při veškerém možném úsilí neodvratitelná

Události – především smrt a narození člověka a čas jako právní skutečnost, nebo živelná pohroma, způsobení škody, které je třeba spojit správním úkonem, jímž se vzniklý nárok uplatní

Protiprávní stav – určitý stav, jenž je objektivně v rozporu s právem, a proto musí být odstraněn, může být způsobeno i lidským chováním, které nemusí být protiprávním úkonem (př. pracovní úraz)

 

Z hlediska nabytí a pozbytí oprávnění rozlišujeme:

§  práva absolutní – taková, kde právo individuálně určeného jedince působí proti všem, jejich povinností je nerušit oprávněného ve výkonu jeho práva

§  práva relativní – taková, kde právo má subjekt individuálně určený vůči jinému subjektu rovněž individuálně určenému, v těchto případech tomuto právu odpovídá povinnost druhého a naopak

 

Žádné právo není neomezené.

 

Z hlediska způsobu vzniku tohoto oprávnění rozlišujeme:

právo původní – takové, kdy se nabyvatelovo právo neodvozuje od jeho předchůdce

právo odvozené – odvozeno od předchůdce, nabyvatel jako subjekt tohoto práva nastupuje na místo subjektu dřívějšího, je tedy právním nástupcem a to:

            - universálním, vstupuje do všech práv

            - singulárním, nabývá jednotlivá práva

 

Toto členění souvisí i s rozlišováním převodu a přechodu práva:

ü  převod práva – vždy mezi živým právním úkonem

ü  přechod práva – jiným způsobem, událostí, rozhodnutím státního orgánu, příklepem na dražbě

 

Subjektivní práva mohou být:

a) soukromoprávní povahy – upravena dispozitivními normami, subjekt s nimi může disponovat v rámci své soukromoprávní dispoziční autonomie předem se jich však nemůže vzdát, takový úkon by byl neplatný

b) veřejnoprávní povahy – všechna základní práva a svobody upravená Listinou základních občanských práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně základních práv a svobod, tato práva jsou nezadatelná, nelze se jich vzdát, ani s nimi nelze disponovat

 

Náležitosti právní úkonů:

1.      náležitosti osoby: - způsobilost mít práva povinnosti a způsobilost k právním úkonům

2.      náležitost vůle – vůle musí být dána prosta omylu, vážná svobodná

3.      náležitost projevu: - srozumitelnost, určitost, vážný a svobodný, forma (notářský zápis Spol. Jmění Manželů)

4.      náležitost poměru vůle a projevu: musí být shoda mezi vůlí a projevem

5.      náležitost předmětu – předmět právního úkonu musí být možný dovolený

 

B) Absolutní a relativní neplatnost (právního úkonu)

 

1. Absolutní neplatnost
- nastává ze zákona a od počátku
- nikdo se jí nemusí dovolávat, soud k ní přihlíží z úřední povinnosti bez návrhu
- na právní úkon se hledí, jako kdyby nebyl učiněn, není ho tedy třeba vyhlašovat za neplatný
- přijatá plnění se vrací – bezdůvodné obohacení
Absolutní neplatnost nastává, jestliže právní úkon:
a) byl učiněn osobou nezpůsobilou k PÚ
b) osobou jednající v duševní poruše
c) svým obsahem nebo účelem odporuje zákonům, obchází je nebo se příčí dobrým mravům
d) nemá podstatné náležitosti (svobodně, vážně, určitě, srozumitelně)
e) nebyl učiněn ve formě požadované zákonem nebo dohodou účastníků

f) obsahuje předmět plnění, které je nemožné

 

 

 

 

 

2. Relativní neplatnost
- právní úkon nastal a je platný, pokud se oprávněná osoba nedovolá jeho neplatnosti
- neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji způsobil
- účastník se jí musí dovolat ve lhůtě 3 let od uzavření PÚ
- přijatá plnění jsou platná
O relativní neplatnost PÚ jde z těchto důvodů:
a) úkon byl učiněn osobou jednající v omylu
b) smluvní ujednání spotřebitelských smluv se odchýlilo od zákona v neprospěch spotřebitele
c) jeden z manželů jednal v záležitostech, kde je třeba souhlasu obou manželů bez souhlasu druhého
d) cena není v souladu s právními předpisy
a další

 

B       Výklad náležitosti právních úkonů v občanském a obchodním právu

 

Občanský zákoník

- způsobilost k právům a povinnostem nabývají narozením, smrtí zanikne, nelze ji omezit

- způsobilost k právním úkonům nabývají dosažením 18 let nebo sňatkem mezi 16. a 18. rokem věku s přivolením soudu, občan jí může být zbaven nebo mu může být omezena soudem, za nezletilé a nesvéprávné osoby jednají jejich právní zástupci (rodiče, opatrovník), každý občan se může nechat zastoupit jinou osobou na základě dohody o plné moci Nezletilí mají jen způsobilost k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumově a vyspělosti odpovídající jejich věku.

 

Obchodní zákoník

PO jsou: účelová sdružení majetku, zájmová sdružení FO, jednotky územní samosprávy, jiné subjekty stanovené zákonem

vzniká zápisem do OR, zaniká výmazem z rejstříku

 

4. Čas, jako právní skutečnost, lhůty, doby, promlčení, prekluze v občanském a obchodním právu

 

A. Čas jako právní skutečnost

Plynutí času (objektivní právní skutečnost)je významné jako skutečnost spoluzpůsobující:

a)      vznik práv (např. vydržení),

b)      zánik práv (např. uplynutí času při časovém omezení trvání práva, prekluze) nebo zánik nároku (promlčení).

 

Význam času v soukromoprávních odvětvích je dán okolností, že veškeré právní vztahy vznikají a existují v prostoru a čase. Čas je významný jako:

a)      pevně stanovený čas (datum)

b)      plynoucí čas (lhůta - může být charakterizována jako časový úsek, který je vymezen počátkem a koncem; plynutí času vyvolává následky jen tam, kde tyto následky s plynutím času spojuje objektivní právo.

 

B. Lhůty, doby, promlčení, prekluze v občanském a obchodním právu

 

Právní předpisy stanoví pravidla pro počítání času (§122 občanského zákoníku, §266 zákoníku práce).

 

Typické instituty, v nichž se projevuje plynutí času:

 

a) časové omezení trvání práva

Trvání subjektivních práv může být již předem časově omezené. Tento účinek času se odlišuje od prekluze i od promlčení zejména tím, že spočívá jen na objektivní skutečnosti uplynutí času a způsobuje absolutní zánik práva (pokud je právo nebo povinnost omezeno na určitou dobu, zanikne již uplynutím této lhůty; není k tomu třeba činit žádného právního úkonu ani nemusí přistupovat další právní skutečnost; k zániku dojde poslední den lhůty).

 

b) prekluze

Následkem prekluze je zánik práva neuplatněním v propadné (prekluzivní) době. Jsou-li předpoklady splněny (tj. uplynutí prekluzivní doby a neuplatnění práva v této době), nastupují první účinky prekluze:

·         zaniká subjektivní právo (společně s ním samozřejmě i nárok),

·         k zániku se přihlíží ex offo,

·         plnění po prekluzi je plněním nedluhu (právní důvod plnění v důsledku prekluze odpadl).

 

Prekluze nastává jen ve zvlášť odůvodněných zákonem stanovených případech. Prekluzivní lhůty nemohou být zásadně prodlouženy a jejich běh se nezastavuje ani nepřerušuje.

 

c)      promlčení

Promlčením právo nezaniká, ale závažně se oslabuje, neboť nárok, jako součást subjektivního práva, se stává podmíněný. Právo se promlčí, nebylo-li vykonáno v době stanovené právním předpisem. Uplynutím promlčecí doby je naplněno první stadium promlčení, v němž se uplatnily tyto skutečnosti:

·         uplynutí času

·         neuplatnění práva.

 

Uplynutím stanovené promlčecí doby nastává první fáze promlčení, kdy vzniká povinnému právo uplatnit námitku promlčení. Právní vztah mezi oprávněným a povinným trvá nadále, subjektivní právo ani nárok nezanikly, pouze nárok se stal podmíněným, tj. závislým na tom, zda se povinný promlčení dovolá, či nikoliv. Oprávněný se může domáhat svého práva u příslušného orgánu i po uplynutí promlčecí doby, protože jeho právo, na rozdíl od prekluze nezaniklo. Povinný také může dobrovolně splnit svoji povinnost, i když promlčecí doba uplynula, na straně oprávněného nepůjde o bezdůvodné obohacení, neboť právní důvod plnění nezanikl.

 

O druhé fázi promlčení lze hovořit až v případě, kdy oprávněný subjekt uplatnil své právo u příslušného orgánu. Poté je třeba odlišit situaci, kdy povinný nevyužil svého práva vznést námitku promlčení, a situaci, kdy tuto námitku uplatnil. Pokud povinný nenamítl promlčení, příslušný orgán k němu nepřihlíží z úřední povinnosti a nejsou překážky, aby uplatněné právo mohlo být přiznáno. Uplatnění námitky promlčení ve spojení se skutečnostmi z prvního stadia promlčení způsobuje, že nárok zaniká, a tudíž se právo stává nevynutitelným a příslušný orgán je nemůže přiznat. Subjektivní právo však trvá nadále, je pouze závažně oslabeno (v důsledku zániku nároku), přičemž trvá v podobě naturálního práva. Pokud by došlo k plnění v tomto druhém stadiu, opět nejde o bezdůvodné obohacení.

 

V právu se rozeznává stavení a přetržení promlčecí doby. Stavení- lhůta neběží, nastane-li určitá zákonem stanovená skutečnost a po dobu, co tato skutečnost trvá; jakmile překážka odpadne, lhůta pokračuje. Přetržení- nastane-li určitá skutečnost, původní promlčecí lhůta se přetrhne její běh v důsledku této skutečnosti skončí předčasně a nově začne běžet promlčecí lhůta jiná.

 

Úprava v občanském zákoníku:( §100-114; §122)

1.    Promlčení - je lhůtou hmotněprávní (poslední den promlčecí lhůty musí být příslušná žaloba doručena soudu, nestačí podání na poště). Občanský zákoník stanoví pravidla pro počítání času v §122. Ustanovení o promlčecí době mají kogentní charakter. Změna v osobě dlužníka a věřitele nemá na běh promlčecí doby vliv.

Promlčecí lhůty:

Počátek a trvání promlčecích lhůt jsou upraveny v občanském zákoníku a zákoníku obchodním samostatně a komplexně. Délku promlčecí doby stanoví zákon. Obecná promlčecí doba je tříletá. Platí všude tam, kde není stanovena delší nebo kratší promlčecí doba (viz Obč. Z.). Promlčecí doba obecně počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno. Dále je počátek konkretizován v §102- 107.

Zákon zná také tzv. subjektivně a objektivně určený počátek promlčecí doby- §106,107). U práva na náhradu škody a práva na vydání bezdůvodného obohacení (§107)je stanovena dvojí promlčecí doba, a to jednak subjektivní, jednak objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Objektivní, která je delší než subjektivní promlčecí doba, počíná běžet ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla, nebo došlo k získání bezdůvodného obohacení. Délka objektivní promlčecí doby (kterou nelze nikdy překročit) se sama dále různí. Kritériem je vznik škody nebo získání bezdůvodného obohacení úmyslně nebo z nedbalosti. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá (že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil). Subjektivní doba může začít kdykoli za trvání příslušné objektivní lhůty. V každém případě však skončí nejpozději uplynutím objektivní promlčecí doby.

Dále zákon upravuje případy stavení běhu promlčecí doby (§112 a 114) a přerušení promlčecí doby (§110 odst. 1). Zákon také upravuje případ, kdy promlčecí doba vůbec nezačne běžet (§113).

 

2. Prekluze- V občanském právu jsou prekluzivní lhůty spíše výjimkou a misí být v zákoně výslovně stanoveny. Typickou prekluzivní lhůtou jsou reklamační lhůty- lhůty pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady, zejména práva ze záruky. Prekluzivní dobou je také jednoměsíční lhůta k prohlášení o odmítnutí dědictví, jež může být ovšem soudem prodloužena. Zákon zpravidla upozorňuje na to, že nebudou-li práva v prekluzivní lhůtě náležitě uplatněna, zaniknou.

 

Úprava v obchodním zákoníku

Pro obchodní právo platí pravidla počítání času obsažená v §122 obč. z.

1.      PREKLUZE- obecně viz výše; např. §475, §292/3

2.      ZÁNIK PRÁVA UPLYNUTÍM LHŮTY- §321

3.      PROMLČENÍ- obchodní zákoník upravuje promlčení autonomně, nezávisle na obč. z. v §387-408 OZ.

 

Z ustanovení obchod. zákoníku vyplývá, že se promlčují všechna práva ze závazkových vztahů; výjimku představuje právo vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Promlčení tedy podléhají podle obch. Z. i práva nemajetková, pokud vzniknou z obligačního poměru.

 

Délka promlčecí doby:

o    Obch. Z. stanoví objektivní promlčecí lhůty (výjimka-§398-subjektiv.)-tj. počátek je vymezen objektivně bez ohledu na vědomost oprávněného.

o   Délka je zásadně čtyřletá (§397); kratší je u §399- jednoroční (pokud je, ale škoda způsobena vědomě je 4letá); delší je objektivní lhůta 10letá, jde-li o právo na náhradu škody- §398.

o   Délku promlčecí doby lze prodloužit- §401

o   Změna v osobě dlužníka či věřitele nemá na běh lhůty vliv -§400

 

Přetržení promlčecí doby:

o   Viz. §407- uznání dluhu- běží nová promlčecí doba ode dne uznání (platí, i když je uznáno právo již promlčené.

o   §407/2,3- nevyvratitelná právní domněnka- uznání závazku placením úroků a částečným plněním

 

Limitace délky:

o   §408/1- promlčecí doba skončí nejpozději uplynutím desátého roku ode dne, kdy počala běžet (bez ohledu na to, zda došlo k přetržení, atd.).

 

 

5. Právní odpovědnost za škodu, obecná, zvláštní, konstrukce odpovědnosti v právu, objektivní a subjektivní odpovědnost, odpovědnost za bezdůvodné obohacení v právu soukromém a veřejném.

 

- odpovědnost - povinnost nést následky svého chování a jednání

 

Druhy odpovědnosti:

·         morální

·         politická

·         právní

 

Právní odpovědnost

- povinnost strpět za porušení pr. povinnosti následky stanovené pr. normami v rámci odpovědnost. pr. vztahu

Porušení právní povinnosti

- jestliže ten, kdo je k něčemu povinen se chová jinak než se podle povinnosti chovat měl

Následky porušení právní povinnosti mohou být:

a) původní povinnost trvá, ale přistupuje k ní možnost oprávněného vynutit si za dodržení právem předepsaných náležitostí splnění původní povinnosti příslušným státním orgánem

b) vznik nové povinnosti v důsledku porušení původní povinnosti tím, komu nová povinnost vzniká

c) jiné právní následky, které nemají povahu vzniku sekundární povinnosti, některé jsou spojeny bezprostředně s porušením práva, jiné nastávají teprve, dojde-li ke spojení s dalšími právními skutečnostmi

 

Obecná odpovědnost (odpovědnost za zavinění, subjektivní odpovědnost) se liší podle toho, byla-li jednáním delikventa porušena soukromoprávní nebo veřejnoprávní povinnost.

 

Druhy právní odpovědnosti:

1. veřejnoprávní         - za trestný čin

                                    - za správní delikt

·         za přestupek

·         za jiný správní delikt než přestupek

- charakter sankce represívní

2. disciplinární u policie ČR

 

3. soukromoprávní     - odpovědnost za škodu

                                   - odpovědnost za bezdůvodné obohacení

                                   - odpovědnost za vady

                                   - odpovědnost z prodlení

- charakter sankce reparační, někdy i represívní

 

Odpovědnost za škodu v právu soukromém

- aby vznikla odpovědnost za škodu, musí být splněny podmínky, které právní normy předpokládají

 

I. Subjekty      škůdce             à        poškozený

 

II. Předpoklady

 

                                               1. existence škody

                                               - majetková

                                                           - skutečná

                                                           - ušlý zisk

                                               - nemajetková

                                               (poškození na zdraví, újma na cti)

 

                                               2. porušení právní povinnosti

                                               - protiprávní jednání                          Odpovědnost subjektivní

Odpovědnost objektivní                    - protiprávní stav                    a) s presumpcí viny

a) relativní                                                                                         b) s presumpcí neviny

b) absolutní                             3. příčinná souvislost mezi škodou

                                                   a porušením právní povinnosti

 

                                               4. zavinění

                                               - úmysl (přímý, nepřímý)

                                               - nedbalost

                        - vědomá – věděl, že škodu způsobit může, spoléhal, že škodu nezpůsobí

                        - nevědomá – nevěděl, ačkoliv vědět měl a mohl

 

B. Odpovědnostní závazkové vztahy v obchodním právu

 

Obchodní zákoník rozlišuje:

Ø  odpovědnost za prodlení

Ø  odpovědnost za škodu – na rozdíl od odp. za škodu v občanském právu zde jde o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na zavinění. Škůdce se může odpovědnosti zprostit, pokud prokáže, že porušení povinnosti bylo způsobeno okolnostmi vylučujícími odpovědnost (liberační důvodu). Na rozdíl od odpovědnosti za škodu v občanském právu zde platí zákaz moderačního práva (snížení náhrady škody soudem).

Ø  odpovědnost za bezdůvodné obohacení – Úprava je obsažena v občanském zákoníku. Bezdůvodným obohacením není přijetí plnění z promlčeného dluhu, přijetí plnění ze hry nebo sázky.

Ø  odpovědnost za vady

 

 

6. Postavení občanského práva v systému práva, význam, obsah, občanskoprávní vztahy, prvky (subjekt, objekt, obsah), vztah k ostatním druhům práva, charakteristika subjektů práva, způsobilost subjektů práva, zastupování, ochrana občanskoprávních vztahů v praxi

 

Postavení občanského práva

  • Obchodní právo je soubor právních norem, které upravují majetkoprávní postavení podnikatelů a vztahy vznikající mezi nimi v souvislosti s jejich podnikatelkou činností.
  • Obchodní právo vymezeně zahrnuje i právní normy upravující vztahy mezi nepodnikatelskými subjekty a vztahy veřejnoprávní povahy mezi podnikateli a státem (uplatňována objektivní koncepce obchodního práva).
  • Obchodní právo je součástí právního systému a je řazeno k právu soukromému. Jedná se o soubor pravidel zabezpečující svobodu jednotlivce při jeho účasti v ekonomických vztazích a jeho účasti v hospodářské soutěži.

 

Význam a obsah

Občanské právo:

  • je odvětvím právního řádu České republiky a je nejstarším právním odvětvím soukromého práva,
  • je právo psané a kodifikované,
  • základním pramenem je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který prošel řadou novel, které zcela nutně odrážejí politické a ekonomické změny, které nastaly v České republice po roce 1989. 
  • zásadní novela byla provedena zákonem č. 509/1991 Sb., kterým byla řada původních ustanovení zrušena, některá ustanovení byla změněna a některé části byly k občanskému zákoníku připojeny,
  • občanské právo je soubor právních pravidel, která vymezují osobní a majetkový status subjektů, upravují základní vlastnické poměry a právní principy, kterými se řídí FO a PO ve svých osobních a majetkových vztazích, a právní prostředky vzniku, zániku a změny práv z těchto vztahů,

 

Předmět občanského práva:

  • občanské právo hmotné upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osobnosti, pokud tyto vztahy neupravují jiné zákony.“ Patří sem i osobnostně majetkové vztahy vyplývající z tvůrčí duševní činnosti (autorské právo),

 

 

 

 

Občanskoprávní vztahy

  • právní vztahy, jejichž obsah tvoří subjektivní práva a právní povinnosti upravené občanským právem,
  • charakteristickým znakem občanskoprávního vztahu je vzájemné postavení jeho subjektů - účastníci mají rovné postavení,

 

Druhy občanskoprávních vztahů:

  • vícestranné – nejde o vzájemná práva a povinnosti, ale o případy, kdy více osob sdružuje svoje přičinění nebo svoje věci za účelem dosažení společného prospěchu (př. vztah ze smlouvy společenské)
  • jednostranné – občanskoprávní vztah s jednostranným plněním (př. vztah ze smlouvy darovací)
  • dvoustranné - se rozlišují na:
    • synallagmatické
      • původně takové právní vztahy, v nichž obě strany mají navzájem postavení dlužníků a věřitelů ↔ za hodnotu poskytnutou stranou jednou je druhá strana povinna poskytnout protihodnotu
    • asynallagmatické
    • př. koupě smíšená s darováním (kupující neposkytl přiměřenou protihodnotu)

Prvky právního vztahu

 I. Subjekt:

  • fyzické osoby:
    • způsobilost mít práva a povinnosti = právní subjektivita – od narození do smrti, nelze omezit nebo odejmout;
    • způsobilost k právním úkonům - vzniká zletilostí /18 let, lze i dříve v 16 letech s přivolením soudu/, lze odejmout /duševní příčiny, soud, zástupce/),
    • způsobilost k protiprávním úkonům (deliktní způsobilost) – způsobilost činit právní úkony a být za ně zodpovědný (15 let),
  • Právnická osoba:
  • umělá, fiktivní osoba vytvořená právem
  • obchodní společnost (a.s., s.r.o., k.s., v.o.s.), veřejné VŠ, sdružení FO nebo PO (družstvo), komory jako nucené profesní korporace a další (ČT, ČRo) atd.
  • vzniká buď ze zákona (obce, kraje, česká televize...) nebo na základě zákona (zřizovací smlouva, zápis do rejstříku)

Právnickými osobami mohou být:

  • různá sdružení osob – korporace,
  • majetkové celky, které mají samostatnou právní existenci – nadace,
  • jednotky území samosprávy,
  • jiné subjekty o nichž to stanoví zákon,

II. Objekt:

  • věci, práva, vynálezy, ochrana osobnosti atd. = to, k čemu vzájemná práva a povinnosti subjektů směřují

III. Obsah:

  • práva (oprávnění znamená, že se subjekt právního vztahu může chovat určitým způsobem) a povinnosti účastníku tohoto vztahu (práva jedné strany odpovídají povinnostem druhé strany a obráceně – vzájemná podmíněnost) – povinnosti: něco dát, konat, zdržet se, strpět

 

Vztah k ostatním druhům práva

Občanské právo je právem obecným a podpůrným ve vztahu k ostatním odvětvím. Projevuje se v tom, že některá speciální soukromoprávní otázka není řešena určitým odvětvím, proto se podpůrně (subsidiárně) použije občanské právo.

 

 

 

 

 

charakteristika subjektů práva a jejich způsobilost

 

FO

a)      Způsobilost k právům a povinnostem – vzniká narozením a zaniká smrtí , nelze ji omezit. Výjimečně jí může nabývat ještě nenarozené dítě (nasciturus), které se potom narodí živé např. v otázce dědictví.Výjimečně ji může mít člověk v případě autorských práv i po smrti.

b)      Způsobilost k právním úkonům – začíná dovršením 18 let. Je vlastním jednáním zakládat, měnit či rušit své právní vztahy.Výjimečně lze uzavírat smlouvy již v 15 letech. Končí smrtí či rozhodnutím soudu (např.pro duševní poruchu).Za nezletilé či nesvéprávné jednají zákonní zástupci.

- děti zastupuje:

-        opatrovník = zástupce zvolený na základě soudu

-        rodiče = zastoupení ze zákona

 

PO

- způsobilost PO nabývat práv a povinností může být omezena pouze zákonem a platí od
   zápisu do OR

- pr.úkony za PO činí ti, kteří jsou k tomu oprávněni smlouvou o zřízení, zakládací listinou
   nebo zákonem (statutární orgány)

- za PO mohou činit i jiní pracovníci či členové pokud je to stanovené ve vnitřních předpisech

- obchodní společnosti mají statutární zástupce nebo se můžou zastupovat samy jednající osoby

- zastoupení na základě plné moci ® notáři, advokáti, ale i jiný řadový občan

 

Zastupování

Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem.Práva a povinnosti vznikají přímo zastoupením. Zastoupení vzniká na základě zákona, rozhodnutím státního orgánu (zákonné zastoupení) nebo na základě dohody o plné moci. Zástupce musí jednat osobně.

1) Zákonné zastoupení

-          Na základě rozhodnutí soudu - pokud je FO nezpůsobilá k pr. úkonům – zákonný zástupce (soudem stanovený opatrovník), u nezletilého dítěte zástupce upravuje zákon o rodině.

-          vzniklé ze zákona – např. osoba pověřená určitou činností při provozu podniku (v             prac.smlouvě)

-          vedoucí organizační složky podniku zapsané v OR (odštěpné závody – není velikost dle zákona definována; bude zapsán v OR v místě působení spolu se sídlem  hl.firmy)

-          osoba přítomná v provozovně (podnikatel zodpovídá za osoby, které jsou v jeho provozovně (podvodníci)

 

2) Smluvní zastoupení

a) Zastoupení na základě plné moci – jednostranný právní úkon, dle ObčZ

-          zastoupení při pr.úkonu FO či PO

-          Zmocnitel udělí plnou moc zmocněnci

-          u PO je zmocněncem statutární orgán nebo osoby, kterým  statutární orgán dělí plnou moc

-          je-li více zmocněnců jednají společně

-          překročí-li zmocněnec své oprávnění, je zmocnitel vázán jen pokud to schválil a nebo neoznámí-li zmocněnci svůj nesouhlas bez zbytečného odkladu

-          zmocněnec je oprávněn udělit plnou moc jiné osobě:

               - je-li k tomu podle plné moci oprávněn

               - je-li zmocněncem PO

- musí být přesně uveden rozsah zmocnění, jinak je neplatná

- zánik plné moci:

              - provedením úkonu, na který byly vymezena

              - je-li odvolána zmocnitelem

              - je-li vypovězena zmocněncem

              - zemře-li zmocněnec

              - dohodou

-plná moc:  ke všem úkonům (generální)

                   k určitému druhu úkonů

                   k jedinému úkonu (to může být i ústní, to je speciální plná moc)

b) prokura-zvláštní případ smluvního zastoupení, dle ObchZ

-          upravena obchodním zákoníkem

-          tomu komu se uděluje se říká prokurista

-          prokuristou může být pouze FO( jen podnikatel zapsán v OR)

-          ke vzniku je potřeba:

- udělení prokury

- přijetí prokury

- zápis do OR

-          rozsah zmocnění se nemusí uvádět, protože vyplývá ze zákona

-          prokurista je oprávněn ke všem úkonům při provozu podniku, ale nesmí scizovat a zatěžovat nemovitosti( to povoluje jen tzv. rozšířená prokura, ale to musí být přesně uvedeno)

 

Typy zastoupení

a) přímé - např. zákonné

b) nepřímé - záležitost smluv

c) generální     - jednání za subjekt, které je ze zákona

- zástupce koná všechny práva za zastoupeného (některé pr. úkony může konat jen se souhlasem

  soudu)

- mají i statutární orgány PO

d) speciální     - typické pro zastoupení na základě plné moci

- jen pro určitý výkon za určitý časový úsek, k vykonání určité věci

 

Ochrana občanskoprávních vztahů v praxi

  • Ochrana dobré víry účastníků práv - zákon má být vykládán tak, aby nebyl poškozen ten, kdo sám jednal v oprávněné dobré víře, že   jedná po právu,
  • Nemo turpitudem suam alegare potest - nikdo nemůže mít prospěch ze zneužití či porušení práva,  nebo z toho, že nejednal v dobré víře,
  • Ochrana slabší strany – např. spotřebitelské smlouvy,
  • Volenti non fit inuria - tomu, kdo chce, neděje se křivda,
  • Nemo plus iuris transfere potest, quam ipse habet nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám,
  • Zásada ochrany nabytých práv - respektování v minulosti nabytých práv novou právní úpravou,
  • Zákaz odepření výkonu spravedlnosti,
  • Vigilantibus iura - práva patří bdělým, každý je odpovědný za náležitou míru předvídavosti a opatrnosti při uzavírání a plnění závazku, do něhož vstupuje,

 

7. VĚCNÁ PRÁVA, VĚCI MOVITÉ A NEMOVITÉ, PRÁVO VLASTNICKÉ, PRÁVA K VĚCI CIZÍ, SMLOUVA ZÁSTAVNÍ, ZADRŽOVACÍ, VĚCNÁ BŘEMENA (VZNIK, ZÁNIK, ZŘÍZENÍ, PODMÍNKY, VYVLASTNĚNÍ), DRŽBA, VYDRŽENÍ, VLASTNICTVÍ, SPOLUVLASTNICTVÍ, DRUHY SPOLUVLASTNICTVÍ, PŘEVOD A PŘECHOD VLASTNICTVÍ K NEMOVITOSTI SOUSEDSKÁ PRÁVA.

 

Věcná práva - Podstatnou část soukromoprávní úpravy majetkových vztahů tradičně představuje právní úprava věcných práv, která je součástí občanského práva hmotného..

 

Jsou to subjektivní majetková práva (tzn. majetková oprávnění), o nichž říkáme, že  mají  absolutní povahu, což znamená, že na rozdíl od pohledávek nepůsobí jen vůči určité osobě ale vůči všem.

 

Tradiční název věcná práva se odvozuje ze skutečnosti, že jejich předmětem těchto práva je zpravidla (ne vždy) věc.

 

Práva k věci vlastní:

·         Právo držby

·         Vlastnictví

·         Spoluvlastnické režimy

 

Práva k věci cizí:

·         Předkupní právo

·         Právo odpovídající věcnému břemeni

·         Zadržovací právo

·         Zástavní právo

 

Movité a nemovité věci - Movitost je každá věc, která není nemovitostí. Tedy z pohledu práva je jí všechno mimo pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem

 

Vlastnictví, Vlastnické právo - je přímé a výlučné právní panství určité individuálně určené osoby (vlastníka) nad konkrétní věcí.

o   je nejsilnějším a nejrozsáhlejším věcným právem. Jde o právo absolutní, které působí vůči všem ostatním osobám

o   odpovídá mu povinnost všech ostatních subjektů nerušit vlastníka ve výkonu jeho práva k věci.

o   Předmětem vlastnického práva může být jakákoli věc v právním smyslu.

 

Práva k věci cizí - sou věcná práva, jejichž obsahem jsou pouze určitá oprávnění, částečné právní panství nad věcí, která oprávněnému nepatří. Jsou tedy opakem vlastnictví a vlastníka věci ve výkonu jeho práva v určitém rozsahu omezují. Mají často zajišťovací funkci, zejména k pohledávce vůči vlastníkovi věci.

patří sem: zástavní právo, věcné břemeno, zadržovací právo, předkupní právo

 

Zástavní smlouva - patří mezi věcná práva k věci cizí a slouží k zajištění pohledávky včetně jejího příslušenství pro případ, že nebude dlužníkem (zástavní dlužník) včas a řádně splněna. Předmětem zástavního práva je zástava, což může být jak věc movitá nebo nemovitá, tak i jiná pohledávka nebo právo apod., která může být v případě nesplnění pohledávky zpeněžena a výtěžek získá věřitel(zástavní věřitel). Pokud je pohledávka zajištěna na více zástavách, jedná se o tzv. vespolné zástavní právo.

 

Zadržovací smlouva - je jedno z věcných práv k věci cizí, jehož podstatou je oprávnění držitele zadržet cizí movitou věc, kterou má oprávněně u sebe, a to k zajištění své pohledávky vůči osobě, které by jinak byl povinen tuto věc vydat. Toto právo má tedy zajišťovací funkci a typicky může být realizováno např. v případě opravy věci, kterou ale objednatel nebude chtít zaplatit.

 

Věcná břemena - patří mezi věcná práva k věci cizí, protože omezuje vlastníka nemovité věci ve prospěch jiného tak, že vlastník je povinen něco strpět (pati) nebo něčeho se zdržet

o   umožňuje oprávněné osobě užívání majetku osoby povinné, například zajišťuje doživotní obydlí rodičů v domě dětí nebo trvalé právo cesty po soukromém pozemku apod. Může buď patřit určité osobě (fyzické i právnické), nebo může být spojeno s určitou věcí, pokud patří osobě, zaniká její smrtí či zánikem, jestliže je ale spojeno s vlastnictvím věci, pak přechází na každého dalšího jejího vlastníka.

o   je vhodné zřídit tehdy, nejde-li věc řešit její koupí nebo nájmem.

o   Vznik: písemnou smlouvou; na základě závěti či dohody dědiců v dědickém řízení; pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (soudu, správního úřadu); ze zákona. Lze právo také vydržet – pokud je v dobré víře vykonáváno po dobu 10 let.

o   Zánik: rozhodnutím příslušného orgánu; ze zákona

o   Zřízení: může ho zřídit soud nebo vlastník nemovitosti

o   Vyvlastnění: odnětí nebo omezení práva odpovídajícího věcnému břemenu k pozemku nebo ke stavbě pro dosažení účelu vyvlastnění stanoveného zvláštním zákonem

 

Držba věci

Držba věci  je především  faktický stav, který má dvě složky.

držitel ovládá věc vlastní mocí, zpravidla ji má u sebe

držitel má vůli nakládat s věcí jako by byla jeho vlastní

- snadno zjistitelná a prokazatelná., na rozdíl od právních poměrů držitele.

- může být v rozporu s právem půjde tedy o držbu neoprávněnou, např. nálezce si ponechá nalezenou věc, pachatel krádeže, loupeže, či zpronevěry je  držitelem věci, kterou trestným činem získal. ->Neoprávněnost držby je však třeba držiteli prokázat.

 - Právo držby je především součástí  vlastnického práva. Někdy je věc ale  v držbě jiné osoby než vlastníka.

- Oprávněná držba cizí věci vede  ke vzniku vlastnického práva vydržením po uplynutí 3 let u movitých věcí a 10 let u nemovitých věcí.

 

Vydržení – způsob nabytí vlastnického práva

vlastnické právo vzniká jako nové, neodvozené od předchozího vlastníka

dochází k němu oprávněným držením věci po zákonem stanovenou dobu. Nabyvatelem vlastnického práva je oprávněný držitel.

  

Spoluvlastnictví – vlastnické právo nad stejnou věcí patří více vlastníkům; absolutní práva jednoho (spolu)vlastníka jsou omezena obdobnými právy ostatních spoluvlastníků

- druhy: a) podílové – podíly, a to buď ve formě ideálního podílu nebo ve formě reálného podílu. Ideální - věc není rozdělena, je rozděleno pouze vlastnické právo. Např. společné jmění manželů. Spoluvlastnictví s podíly reálnými umožňuje, aby každý spoluvlastník měl ve svém „vlastnictví“ reálnou část věci, nikoli její ideální podíl – u nás neexistuje.

b) bezpodílové - spoluvlastník nemůže volně disponovat se svým podílem, a že musí všichni spoluvlastníci jednat společně

 

Převod a přechod vlastnictví k nemovitosti - musí být písemná smlouva

vlastnictví přechází na kupujícího teprve vkladem do katastru nemovitostí, ne uzavřením smlouvy

s ohledem na uvedenou dobu přechodu vlastnického práva se doporučuje odložení doby splacení kupní ceny

 

Sousedská práva - soubor vzájemných práv a povinností, která mají mezi sebou vlastníci sousedících nemovitostí. Jejich vlastnická práva tak nejsou zcela absolutní, ale jsou reálně omezena, přičemž historicky se jedná o jedno z nejstarších omezení. Sousedská práva se však nevztahují jen na vlastníka, ale i na kohokoliv jiného, kdo má právní titul k užívání určité nemovitosti, např. nájemní smlouvu, a navíc neomezují jen vůči bezprostředním sousedům, ale vůči každému, kdo by mohl být výkonem jeho vlastnického či užívacího práva na svých právech dotčen.

 

 

8. Vztah občanského a obchodního zákoníku v praxi, subjekty, rozdíly v aplikaci a výkladu

 

- občanský zákoník

= obecný právní předpis (občanské právo = právní odvětví, samostatná oblast práva)

- působnost věcná - majetkové vztahy, vztahy týkající se ochrany osobnosti, práva autorská

- působnost osobní - fyzické i právnické osoby

- upravuje obecně občanskoprávní vztahy a jejich ochranu, účastníky právních vztahů, právní úkony, čas jako právní skutečnost, dále práva věcná, otázky dědění a práva závazková včetně odpovědnosti za škodu a bezdůvodné obohacení

 

 

 

 

 

 

- obchodní zákoník

= zvláštní právní předpis (obchodní právo = specializovaná část občanského práva)

- působnost věcná - právní postavení podnikatelů, některé vztahy související s podnikáním, obchodní závazkové vztahy

- působnost osobní - podnikatelé, osoby stanovené zákonem

- upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související (hospodářská soutěž, obchodní rejstřík, základy účetnictví podnikatelů)

Obchodní zákoník ve vztahu k občanskému zákoníku představuje zvláštní zákon, který upravuje zvláštnosti projevující se v oblasti podnikání a obchodu. Vzájemný vztah obou zákoníků pak je vztahem speciálního právního předpisu k předpisu obecnému. Občanský zákoník má podpůrnou působnost pro vztahy, které se podle obecného vymezení řídí obchodním zákoníkem

 

à Tzn., že pro vztahy, které jsou předmětem úpravy obchodního zákoníku má úprava v něm obsažená přednost před úpravou obecnou v zákoníku občanském. Teprve v případě, že obchodní zákoník některou otázku neupravuje komplexně, nebo ji neupravuje vůbec, řídí se i vztahy v oblasti podnikání a obchodu občanským zákoníkem a dalšími občanskoprávními předpisy.

SUBJEKTY OBČANSKÉHO PRÁVA

-Subjekty jsou nositelé práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů.
-Musí mít způsobilost k právům a povinnostem a způsobilost k úkonům.

v  fyzické osoby

v  právnické osoby

v  stát

 

SUBJEKTY OBCHODNÍHO PRÁVA:

Podnikatelé:
Osoby zapsané v OR
Osoby nezapsané v OR
Osoby podnikající na základě živnostenského oprávnění
Osoby podnikající na základě jiného než živnostenského oprávněníOsoby zapsané do zvláštní evidence a provozující zemědělskou výrobu

Fiktivní podnikatelé
Osoby podnikající neoprávněně

Jiné subjekty obchodního práva:
Stát a samosprávné územní jednotky
Státní organizace, jež nejsou podnikateli
Orgány veřejné moci
Ostatní subjekty:
soutěžitelé – účastníci hosp. soutěží
jiné subjekty

Při aplikaci tak mohou nastat tři případy:

·   některé otázky upravuje výlučně obchodní zákoník. V těchto případech je náhradní či podobné použití zákoníku občanského vyloučeno.

 

·   některé otázky mají v občanském zákoníku úpravu obecnou a obchodní zákoník řeší speciálně jen jejich některé dílčí aspekty. Úprava v obchodním zákoníku jako úprava speciální má v těchto případech pro obchodní závazkové vztahy přednost a občanský zákoník se použije, pokud speciální úprava chybí.

 

·   některé otázky jsou řešeny pouze v občanském zákoníku a obchodní zákoník se jimi nezabývá. Občanský zákoník se v těchto případech bude aplikovat výlučně, analogické použití ustanovení obchodního zákoníku je vyloučeno.

9. Obchodní závazkové vztahy: vznik, změna, společné závazky

 

- obchodní závazkové vztahy

= závazkové vztahy upravené obchodním zákoníkem části třetí, pokud ten určité otázky neupravuje uplatňuje se občanský zákoník (závazkové vztahy občansko právní)

- ustanovení obchodního zákoníku mají převážně dispozitivní povahu – smluvní strany si mají možnost stanovit ve smlouvě své práva a povinnosti odchylně od ustanovení zákona (existují taxativně uvedené vyjímky)

- obchodní zákoník respektuje zásady smluvní volnosti a rovnosti smluvních stran

- vždy dvoustranný vztah – dlužník je povinen věřiteli poskytnout určitou zpravidla majetkovou hodnotu (plnění), věřitel je oprávněn takové plnění od dlužníka požadovat

- závazkový vztah nelze měnit bez souhlasu jeho stran

- předpoklady - existence právní normy a právní skutečnosti

- prvky:           a) subjekty (podnikatelé a osoby určené zákonem) – dlužník a věřitel

            b) objekt (předmět)

            c) obsah (práva) - pohledávka věřitele = právo na plnění, povinnosti plnit = dluh

 

Vznik závazkových vztahů:

a) právním úkonem (smluvním závazkem) - nejčastěji

b) porušením práva (deliktní závazky) – protiprávní jednání

c) jiným způsobem určeným zákonem – výjimečné

 

- smlouva – shodný projev vůle osob, které ji uzavírají

- obecně upraveny v občanském zákoníku, doplňky specifické pro podnikatelské vztahy upravuje obchodní zákoník

- předmětem smlouvy - převod věcí z jedné strany na druhou

- provedení činností jednou smluvní stranou pro druhou

- poskytnutí jiného určitého plnění

- obchodní smlouvy – většinou úplatné, skládají se ze dvou nebo více jednostranných právních úkonů (návrh smlouvy, akceptační lhůta, přijetí návrhu)

 

Změna závazkových vztahů:

- smluvní vztahy se mohou v průběhu svého trvání změnit, aniž dojde k jejich zániku

- je vyloučena pouze tam, kde je závazek (povinnost) vázán na určitou osobu nebo tam kde by změna znamenala zánik a nahrazení závazkem novým

- právní úprava je obsažena pouze v občanském zákoníku

a) změna subjektu

- postoupení pohledávky – dohoda mezi věřitelem a třetí stranou, souhlas dlužníka není třeba – je pouze informován

- dohoda o postoupení musí být písemná

- postoupením se nemůže zhoršit postavení dlužníka

- lze bezúplatně nebo za úplatu

- převzetí dluhu (závazku) – nastane na základě dohody dlužníka s třetí osobou, ta přijímá jeho dluh a nastupuje v závazkovém vztahu na jeho místo

- je nutná písemná forma a je nutný souhlas věřitele (písemný nebo ústní)

- obsah závazku se jeho převzetím nemění

- přistoupení k dluhu (závazku) – dohoda věřitele se třetí osobou, na jejímž základě se třetí osoba zavazuje, že se stane dlužníkem vedle dlužníka původního (lze též dohoda třetí osoby s dlužníkem – splní dlužníkův dluh vůči věřiteli)

- oba dlužníci jsou pak zavázáni solidárně

- lze i bez souhlasu původního dlužníka

- nutná písemná forma, obsah závazku se nemění

- poukázka – trojstranný právní vztah na základě kterého opravňuje osoba, která poukázku vydala (poukazatel), poukazníka aby přijal plnění od poukázaného (např. banky)

- poukázka zmocňuje poukázaného, aby závazek splnil poukazníkovi – na účet podnikatele

 

b) změna obsahu – na základě dohody stran

(c) změna předmětu)

 

Zánik závazkových vztahů:

a) splněním - jednostranný právní úkon dlužníka, věřitel je povinen řádně nabídnuté plnění přijmout

b) jiný zánik

 

a) jednostranným právním úkonem

- splnění (věřiteli, řádně a včas; zaniká dluh někdy i celý závazkový vztah, nemožnost dohodnout odchylnou úpravu, nejdříve se plní nezajištěné závazky, pak podle splatnosti, u peněžních závazků se započítávají nejdříve úroky a pak teprve jistina)

- odstoupení od smlouvy (nedochází k uspokojení oprávněné strany, zrušení celé smlouvy nebo její části)

- zaplacení odstupného (zaplacení sjednané částky v důsledku dojde k zániku závazku, pokud se strany dohodly)

- výpověď (uplynutím výpovědní lhůty zaniká celý závazkový vztah, není nutné aby byla dána z určitého důvodu)

- započtení (při shodných vzájemných pohledávkách – plnění je stejného druhu, jednostranně nebo dohodou, závazek zaniká okamžikem, kdy se poslední z pohledávek stane splatnou)

- uložení do úřední úschovny

b) dvoustranným právním úkonem

- dohoda o zrušení (žádná ze stran nemá již zájem na splnění závazků, včetně vypořádání)

- novace (zrušení původního závazkového vztahu a jeho nahrazení novým)

- narovnání (dohoda o zrušení vztahu, zánik sporných práv, vznik nového vztahu)

- započtení (u stejně velkých závazků)

- vzdání se práva (zaniká pouze dluh, musí mít písemnou formu)

- prominutí dluhu (zaniká pouze dluh, musí mít písemnou formu)

c) právní událostí

- uplynutí doby (na kterou byly ve smlouvě omezeny, uplynutím posledního dne lhůty

- smrt věřitele/dlužníka (u FO závazky nezanikají, přecházejí na dědice do výše hodnoty nabytého dědictví, zanikají pokud je dluh vázán na jeho osobu)

- nemožnost plnění (plnění se stane nemožným, nemožnost musí být objektivní, nezávislá na osobě a vůli dlužníka

d) právní skutečností

- prodlení u fixní smlouvy

- neuplatnění práva

e) jinou skutečností

- prekluze (marné uplynutí doby)

- zánik PO dlužníka nebo věřitele

- splynutí věřitele a dlužníka

- zmaření účelu (musí být výslovně ve smlouvě uveden, v důsledku podstatné změny okolností za nichž byla smlouva uzavřena)

 

Společné závazky: (na jedné nebo obou stranách vedle se vystupuje několik osob)

a) solidarita účastníků (solidární závazky) - dlužníci jsou vázáni společně a nerozdílně, věřitel může plnění požadovat po kterémkoliv dlužníkovi v plném rozsahu, dlužník který požadované plnění poskytl má právo postihu (regresu) vůči ostatním spoludlužníkům

b) podílové plnění (dílčí závazky) – každý spoludlužník je vázán pouze v rozsahu svého podílu na závazku, v pochybnostech jsou spoludlužníci zavázáni rovným dílem (nebo pokud není výslovně díl určen), plnění musí být dělitelné jak fyzicky tak právně

c) součinnost spoludlužníků – převezme-li několik osob závazek, z jehož povahy vyplývá, že jej splnit pouze součinností všech spoludlužníků – jsou povinni plnit závazek společně

d) nedělitelné plnění (nedílné závazky) – je-li dlužník zavázán současně více věřitelům k nedělitelnému plnění, může plnění požadovat kterýkoli z věřitelů, nevyplývá-li ze zákona nebo smlouvy něco jiného

 

Zajištění závazků:

- slouží ke zlepšení (posílení)  právního postavení věřitele

- vychází z občanského zákoníku, obchodní zákoník má jen některé odchylky

- má 2 funkce:  a) zajišťovací – mají motivovat dlužníka ke splnění

b) uhrazovací – poskytují věřiteli uspokojení pohledávky, i když dlužník neplní

- všechny kromě zadržovacího práva musí být písemné

 

Věcněprávní zajišťovací prostředky:

a) zástavní právo – upraveno v občanském zákoníku (k cenným papírům také ještě v obchodním zákoníku)

- předmětem zástavy může být věc movitá, nemovitá, pohledávka nebo jiné majetkové právo, ...

- zástavní věřitel je oprávněn držet zástavu po celou dobu trvání zástavního práva – musí se o ni starat, ale nesmí ji užívat ani si  ponechávat přírůstky, plody a užitky

- zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zástavy, vzdáním se zástavního práva, uplynutím doby, ….

b) zastavení obchodního podílu – upraveno v obchodním zákoníku + obecná úprava v občanském zákoníku

- písemnou mluvou s úředně ověřenými podpisy, musí být zapsáno do obchodního rejstříku (konstitutivní povaha)

c) podzástavní právo – upraveno občanským zákoníkem

- zastavení pohledávky již zajištěné zástavním právem k věci

- nemusí být souhlas vlastníka zastavené věci, musí se mu to ale oznámit

d) zadržovací právo – upraveno v obou zákonících

- je možné ho uplatnit pouze vůči cizí movité věci

- jednostranný právní úkon osoby mající věc u sebe, musí vyjadřovat vůli věc zadržet

- zaniká zánikem zajištěné pohledávky, zánikem zadržené věci, vydáním zadržené věci dlužníku, poskytnutí jiné jistoty dlužníkem

 

Obligační zajišťovací prostředky:

a) smluvní pokuta – upravena v občanském i obchodním zákoníku

- samostatná majetková sankce sjednaná mezi smluvními stranami pro případ porušení smluvních povinností

- sjednána v konkrétní výši a přesný způsob jejího určení

- není-li dohodnuto jinak věřitel, jemuž vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty, je oprávněn požadovat pouze smluvní pokutu a nikoliv náhradu škody

b) ručení – komplexně upraveno v obchodním zákoníku (pro obchodní závazkové vztahy)

- vzniká písemným prohlášením třetí osoby vůči věřiteli, že ho uspokojí, jestliže dlužník nesplní závazek

- pokud ručitel za dlužníka splnil závazek za který se zaručil, přecházejí na něj práva věřitele

- vždy ručím celým svým majetkem

- k jeho zániku dochází zánikem závazku

c) dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů – upraven pouze v občanském zákoníku

d) zajišťovací převod práva – upraveno pouze v občanském zákoníku

- zpravidla dochází ke změně vlastnictví (ke změně oprávněného subjektu) – na dobu než bude dluh zaplacen

e) zajišťovací postoupení pohledávky – upraven pouze v občanském zákoníku

- časová omezenost vázaná na existenci hlavního dluhu dlužníka vůči věřiteli

- může být uzavřeno i mezi věřitelem z hlavního závazkového vztahu a třetí osobou jako postupitelem

- po zániku hlavního dluhu má věřitel povinnost převést pohledávku zpět na dlužníka

f) bankovní záruka – řídí se obchodním zákoníkem (komplexní úprava)

- banka musí formou záruční listiny písemně prohlásit, že uspokojí věřitele v případě, že dlužník nesplní svůj závazek

- bankovní záruka poskytnutá jednou bankou mlže být potvrzena další bankou

g) uznání práva, závazku, dluhu - v občanském i obchodním zákoníku

 

10.  společnosti dle obchodního zákoníku, evropská úprava, druhy společnosti, charakteristika, rozdíly

 

Obchodní společnost

 

Sdružování osob ke společnému provozování podnikatelské činnosti, jiná než podnikatelská činnost je připouštěna jen u s.r.o. a  a.s. Je to uzavřené společenství osob.

 

Jsou upraveny v obchodním zákoníku - společnost s ručením omezeným

                                                              - akciová společnosti

                                                              - veřejná obchodní společnost

                                                              - komanditní společnost

Dále jsou upraveny ještě také právem Evropských společenství a zvláštními právními předpisy                                                               - evropská společnost

         - evropské hospodářské zájmové sdružení

 

·         osobní       - v.o.s., k.s.

- osobně je řídí společníci, zpravidla nemusí vkládat majetek

- členové (všichni nebo někteří) ručí osobně, solidárně a neomezeně celým svým majetkem za

  závazky společnosti a jejich podíly nemohou být bez souhlasu ostatních společníků převáděny

 

·         kapitálové - s.r.o., a.s.

 - společník má vždy povinnost ke vkladu, ale nemusí se účastnit na činnosti společnosti (nemusí chodit na valnou hromadu)

 - společnost ručí za závazky celým svým majetkem, společníci ručí za závazky společnosti jen do výše svých nesplacených vkladů, které jsou obligatorní, a své podíly mohou převádět, akcionáři neručí za závazky společnosti

 

 

Vznik a zánik společnosti

- založení - zápis do OR - vznik

- zrušení - výmaz z OR - zánik

- zánik s likvidací: uplynutím doby, dosažením účelu, rozhodnutím statutárního orgánu, rozhodnutím soudu, v

  souvislosti s konkurzem (likvidátor je jmenovaný statutárním orgánem nebo soudem, vyrovná závazky společnosti,

  sestaví zprávu o průběhu likvidace a návrh rozdělení likvidačního zůstatku)

- zánik bez likvidace: fúze splynutím, fúze sloučením, rozdělení, rozdělení sloučením, kombinované rozdělení, převod

  jmění na společníka, změna právní formy, v souvislosti s konkurzem (není-li dostatečný majetek - správce konkurzní

  podstaty)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Druhy obchodních společností

 

V. O. S.

- minimálně 2 osoby – musí splňovat všeobecné podmínky pro živnostenské podnikání

- společníci jsou statutárním orgánem společnosti – jedná navenek ve všech věcech společnosti, každý

  samostatně, pokud není ve smlouvě upraveno jinak (je to dispozitivní)

- zakládá se společenskou smlouvou – podpisy musí být ověřené

- na společníky se vztahuje zákaz konkurence – je dispozitivní (lze ve smlouvě upravit jinak), zákon neukládá

  povinnost ke vkladu ale může ji uložit společenská smlouva

- musí být založena k podnikání

 

K. S.

- min. 2 společníci – min. 1 komplementář a 1 komanditista

- statutární orgánkomplementáři, každý samostatně, je to dispozitivní

- komplementáři ze zákona nemají povinnost ke vkladu, ale může to uložit smlouva

- komplementář má téměř shodné postavení jako společník ve v.o.s.

- komanditista má povinnost ke vkladu min. 5 000,-Kč, nejedná za společnost navenek, není oprávněn k obchodnímu vedení společnosti, za závazky ručí omezeně do výše svého nesplaceného vkladu - podle stavu zapsaném v OR, kdyby něco zaplatil věřitelům dokud nesplatil vklad, tak může od společnosti žádat započtení na vklad, a opět zapsat do OR

- zakládá se společenskou smlouvou – podpisy musí být ověřené

- musí být založena k podnikání

 

S. R. O.

- společnost nemusí být založena k podnikání

- 1 až 50 společníků, každý má povinnost ke vkladu min. 20 000,-Kč

- ZK je min. 200 000,-

- zakládá se - zakladatelskou listinou (1 zakladatel), společenskou smlouvou (více zakladatelů) – forma notářského zápisu

Orgány:         

jednatel(é) – statutární orgán, jednají samostatně, je to dispozitivní, první jednatele určuje zakladatelský dokument, další volí a odvolává valná hromada, rozhodují v otázkách obch. vedení, když je jich víc, rozhodují většinou hlasů, jednatel nemusí být společník

valná hromada – nejvyšší orgán, musí se sejít min. 1x ročně, nezřizuje se, tak prostě je, není ve společnosti, kde je pouze jediný společník – ten potom vykonává její působnost, 3

okruhy působnost – 1 okruh stanoví zákon – nejdůležitější otázky včetně schvalování účetní závěrky, 2. okruh může stanovit zakladatelský dokument, 3. okruh si může vyhranit valná hromada sama, omezení jednatelského oprávnění rozhodnutím valné hromady nebo v zakladatelském dokumentu nemá účinky navenek tzn. vůči třetím osobám (smlouva o prodeji domu platí, můžeme požadovat náhradu škody, trestně ho stíhat)

dozorčí rada – nepovinný orgán, pokud je, tak je min. 3 členná, vyvolena a odvolávána valnou hromadou, kontroluje činnost jednatelů, má smysl ji tvořit tam, kde je příliš mnoho společníků, nebo tehdy, když společníci nemají faktickou možnost společnost kontrolovat

 

- ručení – omezené ručení za závazky společnosti, společník ručí do výše nesplaceného ZK, pokud platí věřiteli z důvodu ručení, započítá se mu to na vklad, nelze-li to, tak má právo na náhradu

 

 

 

 

 

 

 

 

A. S.

- zakladatel může být 1 PO anebo min. 2 FO, max. počet je neomezený

- za trvání společnosti může být jediný společník (akcionář) 1 FO

- při založení společnosti se upisují akcie – tzn. že ti budoucí akcionáři se zavazují splatit emisní kurz určitého počtu akcií

- emisní kurz je určen v zakladatelském dokumentu, může být roven jmenovité hodnotě nebo může být vyšší, když je vyšší tak ten rozdíl je emisní ážio

- souhrn jmenovitých hodnot akcií tvoří ZK 

ZK celý upsán zakladatelimin. 2 000 000,-Kč (bez veřejné nabídky)

ZK částečně upsán zakladateli, zbytek nabídnou k upisování na základě veřejné nabídkymin. 20mil. Kč

Pokud celý ZK upíší zakladatelé, tak k založení stačí zakladatelský dokument a to je buď zakladatelská listina nebo zakladatelská smlouva (více zakladatelů). Součástí zakladatelského dokumentu jsou stanovy a musí mít formu notářského zápisu.

Pokud se upisují akcie ještě na základě veřejné nabídky, tak musí být po upsání celého ZK a částečném splacení vkladů (30%) ustavující valná hromada, která rozhodne o založení společnosti a zvolí orgány. Společnost je založena konáním ustavující valné hromady – pořízení notářského zápisu.

 

Orgány:         

představenstvo – statutární orgán, rozhoduje o obchodním vedení

dozorčí rada – část je volena zaměstnanci (základní model 1/3 – ale pouze pokud má společnost min. 50 zaměstnanců), jinak zaměstnanci nesmí volit větší počet členů DR než valná hromada

valná hromada – volí a odvolává dozorčí radu i představenstvo

Nebo valná hromada volí a odvolává dozorčí radu, dozorčí rada volí a odvolává představenstvo. Záleží jak je to upraveno ve stanovách. Tento model je výhodnější – větší kontrola přes to představenstvo, dozorčí rada je akčnější.

Valná hromada rozhoduje to, co je v zákoně a ve stanovách, nemůže sama odebrat možnost představenstvu rozhodovat o určité věci

 

DRUŽSTVO

- zřízena za účelem podnikání nebo k uspokojování potřeb členů družstva – např. bytová družstva

- založit může min. 5 FO nebo 2 PO

- není zde žádná smlouva, založení vzniká na ustavující schůzi, kde se schválí stanovy družstva = zakladatelský dokument (kvazismlouva), z této schůze musí být pořízen notářský zápis

- vznik zápisem do OR

- člen družstva má podobné právní postavení jako člen s.r.o.

- vytváří ZK   

a) zapisovaný ZK – je uveden ve stanovách, je min. 50 000,- Kč, před zápisem do OR musí být splacena min. ½ zapisovaného ZK

            b) ZK – peněžní vyjádření souhrnu vkladů, v rejstříku ho nenajdeme, je v účetnictví, mění se podle toho, jak členové vstupují nebo vystupují z družstva, nesmí klesnout pod zapisovaný ZK

- má neuzavřený počet členů –členové mohou vstupovat nebo vystupovat, každý má povinnost ke vkladu

- základní členský vklad – každý člen má k němu povinnost, je určen ve stanovách, má být zaplacen při vstupu do družstva, nemusí být pro všechny členy určen stejně

- vstupní vklad - může být určeno ve stanovách, že při vstupu se platí jen část základního členského vkladu, zbytek se musí doplatit max. do 3 let

- pokud nesplatím základní členský vklad, nebo vstupní vklad, tak mi členství nevzniká

- člen družstva ze zákona neručí za závazky družstva

- stanovy mohou určit, že se členové budou podílet na ztrátě družstva

- člen družstva má právo na podíl na zisku, na vypořádací podíl a při zrušení družstva s likvidací má právo podílet se na likvidačním zůstatku

 

 

 

 

Orgány:

členská schůze – volí a odvolává představenstvo

představenstvo – statutární orgán, navenek za představenstvo jedná předseda (volen členskou schůzi nebo představenstvem), písemný úkon – je potřeba podpis předsedy představenstva a 1 člena představenstva

kontrolní komise

 

- obchodní zákoník počítá s tím, že v družstvu může být i ředitel – ten řídí běžnou činnost družstva

- mohou být i další orgány

 

EVROPSKÉ A HOSPODÁŘSKÉ ZÁJMOVÉ SDRUŽENÍ

- upraveno v nařízení Rady o vytvoření evropského hospodářského zájmového sdružení

- národním pramenem je zákon o Evropském hospodářském zájmovém sdružení

- v ČR jsou jednou z forem obchodních společností, tj. jsou právnickou osobou s plnou právní subjektivitou

- musí být zapsána do obchodního rejstříku

- účelem sdružení je usnadňovat nebo rozvíjet hospodářskou činnost členů, zlepšit nebo zvýšit hospodářské výsledky této činnosti, činnost sdružení musí být spojena s hospodářskou činností jeho členů a musí mít pouze doplňující povahu

- svojí povahou je blízké veřejné obchodní společnosti

- členové ručí za závazky sdružení neomezeně, společně a nerozdílně

- zisky se rozdělují mezi členy v poměru stanoveném ve smlouvě nebo rovným dílem

- členem – FO i PO

- zakládá se smlouvou o sdružení

- nejvyšší orgán – společně jednající členové

 

EVROPSKÁ SPOLEČNOST

- upravena obchodním zákoníkem, zvláštním právním předpisem a právem Evropských společenství

- v ČR zákon č. 627/2004 Sb. o evropské společnosti

- v určitém rozsahu je na ní i aplikovatelné národní právo upravující akciovou společnost

- forma nadnárodní obchodní společnosti

 

11) Vybrané typy smluv dle občanského a obchodního zákoníku, smlouva nájemní, kupní směnná, smlouva nájemní, směnná, darovací, smlouva o zprostředkování a další.

 

Jednotlivé druhy smluv dle ustanovení Občanského zákoníku

 

Darovací smlouva:

•          dárce bezplatně přenechává nebo se zavazuje bezplatně přenechat něco obdarovanému a ten s tím souhlasí.

•                Pojmové znaky:

•          bezplatnost - může být vázána na splnění odkládací i rozvazovací podmínky

•          dobrovolnost (darováním nejsou alimenty)

•          dochází k převodu vlastnického práva

•          pro vznik smlouvy se vyžaduje především dostatečné určení předmětu (věc movitá, nemovitá, věc hromadná i spoluvlastnický podíl) a projev vůle dárce jej darovat a obdarovaného jej přijmout. Neplatné je tzv. darování pro případ smrti. Účel a důvod obdarování nemusí být ve smlouvě uveden. Nevyžaduje se ani cena daru, ale je to výhodné pro zdanění,

•          forma smlouvy závisí na předmětu darování, písemná: - jde-li o nemovitost , ústní: - u movité věci pokud dochází k předání okamžitě tzv. smlouva reálné povahy,

•          u movité věci – tzv. smlouva  konsensuální povahy - pokud nedojde k předání daru okamžitě => vzniká závazek odevzdat předmět po uzavření smlouvy(§ 628 odst. 2)

Nájemní smlouva:

•          nájemní smlouvou přenechává pronajímatel za úplatu nájemci věc, aby ji nájemce dočasně (ve sjednané době) užíval nebo z ní bral i užitky,

•          Pojmové znaky :

•          přenechání práva užívání nebo braní užitků = účel nájmu. Nájemci se podle smlouva poskytuje možnost buď věc užívat (např. byt, nebytový prostor), anebo z ní brát užitky (např. při nájmu zemědělského pozemku,

•          věc individuálně určená - může být movitá či nemovitá, vždy však individuálně určená, většinou jde o věc nespotřebovatelnou. Jen výjimečně může jít o věc spotřebovatelnou, pokud k jejímu spotřebování nedojde během trvání nájmu,

•          dočasnost - sjednání na dobu určitou, či dobu neurčitou,

úplatnost = nájemné , smlouváno v penězích, lze se však dohodnout i na jiném způsobu úhrady, občanský zákoník preferuje smluvní volnost, v některých případech však nájemné obligatorně reguluje prostřednictvím právního předpisu o výši nájmu ( srov. vyhl. č. 176/1993 Sb., o nájmu bytů). Nájemné může být placeno v opakujících se splátkách či jednorázově. Splatnost nájmu se řídí , není-li dohodnuto jinak či zvláštními předpisy stanoveno jinak, tak, že nájemné u zemědělských nebo lesních pozemků se platí půlročně pozadu 1. dubna a 1. října zatímco u ostatních nájmů měsíčně pozadu (§ 671 odst. 2),

 

Vznik nájemní smlouvy:

·         písemná forma,

·         na dobu určitou nebo neurčitou (smlouva na dobu určitou se může mlčky prodloužit),

·         nájem může vzniknout přímo ze zákona, na základě splnění určitých podmínek stanovených  zákonem, na základě rozhodnutí soudu,

 

Zánik nájemní smlouvy:

·         uplynutím doby (§ 676)

·         dohodou (§ 677/1,2)

·         výpovědí (§ 677) zničením pronajaté věci (§ 680)

·         odstoupením od smlouvy (§ 684)

 

Kupní smlouva:

·         jde o smlouvu mezi kupujícím a prodávajícím, která upravuje práva a povinnosti stran,

·         podstatou této smlouvy je smluvní převod vlastnického práva za protiplnění ( kupující je povinen zaplatit kupní cenu a prodávající je povinen převést věc na kupujícího).

·         rozdíl mezi kupní smlouvou obchodní a občanskoprávní je v objektivním účelu smlouvy,

·         obchodní kupní smlouva uzavírá podnikatel s podnikatelem v rámci své činnosti x občanskoprávní kupní smlouva může uzavřít také podnikatel, ale pro své soukromé účely,

·         smlouvy na prodej nemovitosti je vždy smlouvou občanskoprávní,

·         jde – li o převod podniku řídí se úpravou obchodního zákoníku – smlouva o prodeji podniku,

·         pokud je předmětem kupní smlouvy nemovitost dochází k nabytí vlastnického práva zápisem do příslušného katastru nemovitostí.

 

Smlouvy o dílo:

•          pro uzavření smlouvy o dílo nevyžaduje zákon zvláštní formu,

•          je však stanoveno (§ 632) právo objednatele požadovat potvrzení o uzavření smlouvy, jestliže k provedení díla nedochází na počkání. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu díla, jeho rozsah, jakost, cenu kterou má objednatel zaplatit, a dobu, do kdy má být dílo dokončeno. Odmítnutí vydat toto potvrzení nemá vliv na platnost smlouvy.

      Směnná smlouva

•          smlouva podle které si smluvní strany směňují věc za věc, a to tak, že každá ze stran je považována ohledně věci, kterou směnou dává, za stranu prodávající, a ohledně věci, kterou směnou přijímá, za stranu kupující

•          Pramen

            § 611 občanského zákoníku

 

Jednotlivé druhy smluv dle ustanovení Obchodního zákoníku

Smlouva o zprostředkování:

Smlouvu o zprostředkování upravuje § 642 – 651, zákona č. 513/1991 Sb., Obchodní zákoník.

Smluvní strany zprostředkovatelé smlouvy jsou zájemce a zprostředkovatel. Smlouvou o zprostředkování se zprostředkovatel zavazuje, že bude vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce měl příležitost uzavřít určitou smlouvu s třetí osobou. Jedná se o relativní obchod.

K platnosti předmětné smlouvy zákon vyžaduje její písemnou formu.

Mandátní smlouva:

Smluvní strany mandátní smlouvy jsou mandant a mandatář. Mandátní smlouvou se mandatář zavazuje, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta, nebo uskutečněním jiné obchodní činnosti a mandant se zavazuje zaplatit mu za to odměnu.

 Smlouva o zprostředkování nemusí mít písemnou formu.

12. Hospodářská soutěž, Úřad pro hospodářskou soutěž, kartelová ujednání, nekalá soutěž a její právní úprava, druhy nekalé soutěže

V tržní ekonomice je naprosto běžné a žádoucí, že mezi sebou jednotliví soutěžitelé neustále soupeří o pozici na trhu. Každý ze soutěžitelů se neustále snaží zlepšovat svoji pozici a k tomu používá nejrůznější prostředky. Proto, aby nedocházelo ke zneužívání účasti v hospodářské soutěži, je potřeba tuto soutěž alespoň v hrubých rysech upravit právními normami. Těchto norem pak musí všichni soutěžitelé dbát a upravovat své chování tak, aby tyto normy neporušovali a nedopouštěli se tak nekalosoutěžního jednání nebo jednání ohrožující hospcodářskou soutěž jako takovou. Kontrolou nad soutěžním trhem byl v České republice pověřen Úřad pro ochranu hospodářské soutěže.

Hospodářská soutěž = souběžná snaha subjektů na trhu určitého druhu zboží nebo služeb, jejímž cílem je dosažení určitých výhod před ostatními v oblasti hospodářských užitků/výsledků a jež vzájemně ovlivňuje jejich hospodářskou činnost

HS je obecně upravena zákonem č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a dále pak je dílčí úprava týkající se nekalé soutěže obsažena v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku.

Soutěžitelé dle zákona jsou:

·         individuální podnikatelé, tedy fyzické osoby, mezi které patří zejména nejrůznější živnostníci

·         obchodní společnosti a družstva, tedy osoby právnické

·         společnosti veřejného práva, jako je např. Středisko cenných papírů

·         sdružení individuálních soutěžitelů a to bez ohledu na existenci jeho právní subjektivity

·         profesní komory

 

Relevantní trh - tento pojem je pro běžnou soutěžní praxi naprosto klíčový, protože hospodářská soutěž probíhá nebo je ovlivňována vždy na konkrétně vymezeném trhu. Relevantním trhem se tedy rozumí trh se zbožím, které je z hlediska jeho charakteristiky, ceny a zamýšleného použití shodné, porovnatelné nebo vzájemně zastupitelné, a to na území, na němž jsou soutěžní podmínky dostatečně homogenní a zřetelně odlišitelné od sousedících území. Klíčové je v tomto případě především hodnocení zboží jako zastupitelné a tedy zaměnitelné za zboží jiné, které však danému účelu poslouží stejně

Úřad pro ochranu hospodářské soutěže je ústředním orgánem státní správy České republiky s pravomocemi v oblasti ochrany hospodářské soutěže, dohledu nad zadáváním veřejných zakázek a v monitoringu a koordinaci veřejné podpory. Sídlem Úřadu se nestalo hlavní město Praha, jako centrum klíčových orgánů státní správy, ale Brno, což mimo jiné deklaruje nezávislost Úřadu v rozhodování.

a.       vykonává dozor nad tím, zda a jakým způsobem soutěžitelé plní povinnosti vyplývající pro ně z tohoto zákona nebo z rozhodnutí Úřadu vydaných na základě tohoto zákona,

b.      zveřejňuje návrhy na povolení spojení soutěžitelů a svá pravomocná rozhodnutí.

c.       Je oprávněn požadovat zastavení protiprávního jednání,

d.      nařizovat předběžná opatření,

e.       přijímat závazky,

f.       ukládat pokuty.

 

Kartelová ujednání

Dohody narušující hospodářskou soutěž mohou nabývat nejrozmanitějších podob. Nejčastěji se jedná o dohody mezi soutěžiteli, kteří se nacházejí na příslušném trhu na stejné úrovni (tzv. horizontální omezení hospodářské soutěže). Sem se řadí jak klasické kartely, tak jednání ve vzájemné shodě. (Případem z evropské praxe je řízení proti 19 výrobcům kartonů, kterým je vytýkáno porušování zákazu dohod omezujících hospodářskou soutěž po dobu nejméně pěti let tím, že na základě dohody a jednání ve vzájemné shodě mimo jiné zvyšovali současně a jednotně ceny a udržovali mezi sebou konstantní tržní podíly.)

Do této kategorie spadá i společné stanovení cen, cenová doporučení a jiné druhy úmluv mezi podnikateli, kteří se nacházejí ve vztahu prodejce – kupující (tzv. vertikální omezení hospodářské soutěže). Zatímco se kartelová ujednání vyznačují tím, že se firmy, jež se na kartelu podílejí, shodnou na určitých parametrech (typicky na ceně), aby tak dosáhly společného záměru (vyšších zisků), je pro vertikální omezení charakteristické, že je nejméně jeden smluvní partner omezován ve své svobodě ohledně obsahu smluv se třetími osobami. Příkladem takového jednání je, že výrobce stanoví minimální nebo pevné ceny, za které je distributor nucen prodávat jeho výrobky konečným spotřebitelům. (Tzv. vázáním druhé ruky, tedy vertikálním omezením soutěže, byl i uvedený zákaz Volkswagenu bránící italským distributorům v prodeji automobilů ostatním občanům Unie.)

 

 

 

Nekalá soutěž

 

Stěžejním právním pramenem české právní úpravy je zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Úpravu nekalé soutěže nalezneme v ustanoveních § 44 – 54.

Nekalou soutěží je takové jednání v hospodářské soutěži, které je v rozporu s dobrými mravy soutěže a je způsobilé přivodit újmu jiným soutěžitelům nebo spotřebitelům. Mezi nekalosoutěžní jednání patří zejména:

·         klamavá reklama

·         klamavé označování zboží a služeb

·         vyvolávání nebezpečí záměny

·         parazitování na pověsti podniku, výrobků či služeb jiného soutěžitele

·         podplácení

·         zlehčování

·         srovnávací reklama

·         porušování obchodního tajemství

·         ohrožování zdraví spotřebitelů a životního prostředí

 

Základní rozdíl mezi nekalou soutěží a zneužíváním hospodářské soutěže je ten, že nekalá soutěž se odehrává v mezích hospodářské soutěže, zatímco zneužívání hospodářské soutěže se příčí soutěži jako takové, jejím základům. Ochrana proti nekalé soutěži má za cíl ochránit jednání jednotlivých soutěžitelů v soutěži, zabránit takovému jejich jednání, které by mohlo přivodit újmu jiným soutěžitelům či spotřebitelům.

Ochrana hospodářské soutěže se potom zaměřuje na to, aby zde vůbec hospodářská soutěž existovala a nebyla nikým omezována či narušována. Pro lepší ilustraci lze přirovnat tyto dva termíny k boxerskému zápasu. Rána pod pás by byla posouzena jako nekalá soutěž (v jinak vymezených podmínkách), na předem domluvený zápas by se potom hledělo jako na zneužití hospodářské soutěže.

 

13. Podnikatelé a podnikání dle obchodního zákoníku, živnostenské podnikání, veřejnoprávní podmínky podnikání

 

Podnikatelé a podnikání dle obchodního zákoníku:

Podnikání – je soustavná činnost prováděná samostatně, za účelem dosažení zisku. 

FO nebo PO rozhoduje o tom:

a)       Jaké statky/služby bude poskytovat

b)       Jak je bude vytvářet

c)       Jak bude provoz financovat

d)       Jak bude tvořit ceny

e)       Jakého zisku bude dosahovat

Podnikatel - FO i PO zapsaná v OR, podniká na základě živnostenského oprávnění, či jiného oprávnění, provozující zemědělskou výrobu.

FO – jedná sám (či zmocněncem)

PO – jedná statutárním orgánem. Někdy i jiný orgán - likvidátor

Zastoupení

a)       smluvní – na základě plné moci nebo prokury

b)       zákonné – vedoucí odštěpného závodu; osoba pověřeného podnikatelem k nějaké činnosti při provozu podniku; osoba přítomná v provozovně

- zastoupení na základě plné moci (smluvní zastoupení;  zákonné zastoupení)

 

 

Živnostenské podnikání:


- živnost je činnost, která je – soustavná, samostatná, prováděná vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem zisku, prováděnou za podmínek stanovených ŽZ    

- FO, PO, zahraniční osoby mohou na našem území podnikat stejně jako osoby české

 

Průkaz živnostenského oprávnění         - živnostenský list

                                                                              - koncesní listina

obojí může být nahrazeno tzv. osvědčením vydaným živnostenským úřadem

 

Zánik živnostenského oprávnění

a) smrtí živnostníka-

b) zánikem živnostníka

c) uplynutím doby

d) výmazem z obchodního rejstříku u zahraničních osob

e) zrušením živnostenského oprávnění živnostenským úřadem

 

Druhy živností

a) ohlašovací – na základě písemného ohlášení ŽÚ, žadatel dostane živnostenský list

                - řemeslné, vázané, volné

b) koncesované – mohou být provozovány až po udělení koncese

 

Veřejnoprávní podmínky podnikání:

Zákon dělí podmínky na dvě skupiny a to na podmínky všeobecné a zvláštní. Všeobecné podmínky musí být splněny vždy a zvláštní podmínky se vztahují k některým specifickým  druhům živností.

 

Všeobecné podmínky živnostenského podnikání

a) věk 18 let

b) způsobilost k právním úkonům

c) bezúhonnost

d) potvrzení o tzv. bezdlužnosti

 

Zvláštní podmínky provozování živnosti

a) odborná způsobilost

- u volných živností se nevyžaduje, u řemeslných živností vyučení nebo odborné vzdělání v oboru a praxe - toto lze nahradit: vyučením nebo odborným vzděláním v příbuzném oboru a praxí, rekvalifikací, kvalifikační zkouškou a šestiletou praxí

- u jednotlivých koncesovaných živností je uvedena v příloze většinou  odkazem na zvláštní předpisy, někdy se vyžaduje praxe

b) jiná způsobilost (vyžadovaná zákonem nebo zvláštními předpisy)

- spočívá např. v tom, že živnostník provozující koncesovanou živnost musí splňovat podmínky, které mu uložil ŽÚ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

14. Právní úprava pracovního práva a základní členění, pracovněprávní způsobilost             zaměstnance a zaměstnavatele, děti a jejich postavení na trhu práce regulované             zákonem o zaměstnanosti

 

Pracovní právo

 

Pracovní právo náleží jak do:

oblasti soukromého práva se pohybuje, pokud řeší konkrétní pracovně-právní vztahy.

oblasti veřejného práva -  pokud stát do těchto vztahů zasahuje => veřejnoprávní regulace.

 

- upravuje společenské vztahy, které vznikají při práci, tedy určité opakující se činnosti

- tyto vztahy vznikají mezi dvěma účastníky: zaměstnancem a zaměstnavatelem.

- tyto vztahy vymezují práva a povinnosti obou subjektů.

  Pracovně-právní vztah může vzniknout mezi:

            a) zaměstnancem a zaměstnavatelem

            b) zaměstnancem a jiným orgánem (např. odbory)

            c) zaměstnavatelem a jiným orgánem

 

Zaměstnanec je vždy fyzická osoba.

Zaměstnavatel je každý subjekt, který má právem přiznanou schopnost zaměstnávat občany

 

- upravuje:       - právní vztahy mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem (pracovní poměr)

                        - vztahy kolektivní povahy související s výkonem závislé práce (dovolená,                                      ochrana zdraví při práci, odpovědnost za škodu apod.)

                        - některé právní vztahy před vznikem pracovně právních vztahů

                        - pracovní podmínky zaměstnanců a ochranu jejich zdraví

 

Hlavními prameny pracovního práva jsou:   

            hlavní pramen práva:  Zákoník práce

            ostatní pramen práva:  Zákony o : (zaměstnanosti, o kolektivním vyjednávání, o mzdě-platu)

                                               Vládní nařízení                                  

                                                                      

Pracovní právo můžeme systematicky rozčlenit na :

Jednotlivé součásti pracovního práva mají odlišné subjekty a dopadají na odlišné společenské vztahy.

individuální pracovní právo – upravuje vztahy mezi jednotlivými zaměstnavateli a zaměstnanci

kolektivní pracovní právo – upravuje vztahy mezi zaměstnavateli, svazy zaměstnavatelů a odborovými orgány (dotýká se vztahů mezi sociální skupinou zaměstnanců zastoupenou svým zástupcem = odbory a zaměstnavatelem jako sociálním partnerem)

 a oblast zaměstnanosti -  v níž jsou upravovány vztahy vznikající při realizaci práva na práci, tedy vztahy vznikající při zprostředkování a hledání práce a rekvalifikaci.

 

Pracovněprávní způsobilost zaměstnance a zaměstnavatele

- pracovně právní vztah nemůže nikdy vzniknout mezi manželi

 

1)FO (Zaměstnanec) - musí mít:

- způsobilost k pracovně-právním úkonům → je schopna a oprávněna vlastním jednáním přejímat zaměstnanecká práva a povinnosti a je schopna ovládat své chování a posoudit jeho následky

- subjektem tohoto vztahu se může stát osoba, která dosáhla 15-ti let (18-ti let u hmotné odpovědnosti) a ukončila povinnou školní docházku

- osobě, které je způsobilost omezena nebo soudem zbavena je ustanoven zástupce pověřený soudem → tato osoba tudíž nemá způsobilost k pracovně-právním úkonům (má ji zástupce) ale má pracovně-právní subjektivitu

- osoba, která je mladší 15-ti let a nedokončila povinnou školní docházku, může vykonávat tzv. přiměřené práce(uměleckou, reklamní, kulturní, sportovní činnost à pokud nebrání jeho vzdělání – školní docházce) pouze na základě získaného povolení od příslušného Úřadu práce (žádost podávají rodiče či zákonného zástupce dítěte)

Tato žádost o povolení musí mimo jiné obsahovat jméno, příjmení, bydliště dítěte a zákonného zástupce, v případě, že je dítě již natolik rozumově vyspělé, že je schopné samo o sobě rozhodnout, tak souhlas dítěte s tím, že bude takovouto činnost vykonávat a lékařský posudek praktického lékaře pro děti a dorost o tom, že činnost, kterou bude dítě vykonávat a doba jejího konání je přiměřená z hlediska zdravotního. Toto potvrzení nesmí být starší než 3 měsíce. Dále pak jde o uvedení druhu činnosti, kterou má dítě vykonávat a údaje o právnické nebo fyzické osobě, pro kterou bude dítě činnost vykonávat. 

Příslušný úřad práce si pak může vyžádat stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí, zda mu nejsou známy skutečnosti, které by bránily dítěti ve výkonu činnosti nebo zda není činnost pro dítě nevhodná. Povolení je vydáváno nejdéle na dobu 12ti měsíců po sobě jdoucích, které následují po dni právní moci rozhodnutí úřadu práce o povolení, nejdéle však do doby, do které je fyzická osoba považována dle zákona o zaměstnanosti za dítě.

2) Zaměstnavatel

- fyzická nebo právnická osoba (má právní subjektivitu a způsobilost k právním úkonům), která zaměstnává fyzické osoby v pracovně-právních vztazích

- vystupuje ve vztazích svým jménem a má příslušnou odpovědnost

- je povinen pečovat o vytváření a rozvíjení pracovně-právních vztahů

- jsou to: podnikající i nepodnikající fyzické osoby, sdružení fyzických nebo právnických osob (i stát), účelová sdružení majetku, organizace,  jednotky územní samosprávy, jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon

 

Děti a jejich postavení na trhu práce regulované zákonem o zaměstnanosti

Práce zakázané mladistvým

Zakazuje se zaměstnávat mladistvé zaměstnance pracemi:

·     práce, které jsou v tomto věku pro ně nepřiměřené, nebezpečné nebo škodlivé jejich zdraví(vyhláškou ministerstva zdravotnictví a Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy, která stanoví i podmínky, za nichž mohou mladiství  výjimečně konat takové práce z důvodu přípravy na povolání  (k tomu viz vyhlášku č. 288/2003 Sb.). Zákazy některých prací mohou být vyhláškou rozšířeny i na zaměstnance ve věku do 21 let.

·     při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu,

·     při jejichž výkonu by mohli vážně ohrozit bezpečnost a zdraví ostatních zaměstnanců nebo jiných fyzických osob.

 

Zákaz práce přesčas a práce v noci

- zakazuje se mladistvé zaměstnance zaměstnávat prací přesčas a prací v noci

- výjimečně mohou mladiství zaměstnanci starší než 16 let konat noční práci nepřesahující 1 hodinu, jestliže je to třeba pro jejich výchovu k povolání, a to pod dohledem zaměstnance staršího 18 let

- zaměstnavatel povinen do doby, než bude mladistvý moci tuto práci konat, poskytnout mu jinou přiměřenou práci odpovídající pokud možno jeho kvalifikaci.

- zaměstnavatel je povinen vést seznam mladistvých zaměstnanců, kteří jsou u něj zaměstnání.

Dle zákoníku práce platí, že způsobilost fyzické osoby jako zaměstnance mít v pracovněprávních vztazích práva a povinnosti  fyzická osoba dosáhne-li 15 let věku ( + osoba musí mít dokončenou povinnou školní docházku)

 

15.  Pracovně právní vztahy a jejich charakteristika, vznik, změna a skončení pracovního poměru, nároky a ochrana plynoucí z neplatného ukončení pracovního poměru, dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce.

 

Pracovně právní vztahy a jejich charakteristika

-          vznikají mezi zaměstnanci a zaměstnavateli

-          na území ČR jsou tyto pracovně právní vztahy upraveny Zákoníkem práce

 

zaměstnavatelé jsou povinni:

-          zajišťovat rovné zacházení se všemi zaměstnanci, pokud jde o jejich pracovní podmínky včetně odměňování za práci,

-          odbornou přípravu a příležitost dosáhnout funkčního nebo jiného postupu zaměstnání

-          v pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace

 

-          pojmy přímá a nepřímá diskriminace, obtěžování, sexuální obtěžování, pronásledování, pokyn k diskriminaci a navádění k diskriminaci a případy, kdy je rozdílné zacházení přípustné, upravuje zvláštní předpis

 

-          právo na zaměstnání nelze občanovi odepřít z důvodu rasy, barvy pleti, pohlaví, sexuální orientace, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, členství nebo činnosti v politických stranách, národnosti, sociálního původu, rodu, zdravotního stavu, věku a rodinného stavu

-          právem na zaměstnání se rozumí právo občanů, kteří chtějí pracovat a o práci se skutečně ucházejí

·         na zprostředkování pracovního uplatnění ve vhodném zaměstnání

·         na rekvalifikaci nezbytné k pracovnímu uplatnění

·         hmotné zabezpečení před nástupem do zaměstnání a v případě ztráty zaměstnání

-          státní politika zaměstnanosti směřuje k dosažení rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou v pracovních silách

-          vhodné zaměstnání si občas zabezpečuje sám, nebo za pomoci příslušného úřadu práce

-          o zprostředkování zaměstnání se občan uchází u toho úřadu práce, v jehož obvodu má trvalý pobyt

 

Pracovní poměr

·         vznik

-          zaměstnanec v pracovním poměru se podílí svou prací za mzdu podle pokynů zaměstnavatele na plnění jeho úkolů

-          pracovní poměr vzniká na základě pracovní smlouvy (=dvoustranný právní akt, vzájemně adresovaný a obsahově shodný projev vůle, musí být uzavřena písemně)

-          způsob vzniku poměru je uveden v Zákoníku práce

-          zaměstnavatel je povinen přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy, platit mu za vykonanou práci mzdu, vytvářet podmínky pro úspěšné plnění jeho pracovních úkolů

-          zaměstnanec je povinen podle právních pokynů zaměstnavatele konat osobně práce podle pracovní smlouvy ve stanovené pracovní době a dodržovat pracovní kázeň

-          pracovní poměr je sjednán na dobu určitou, pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání

-          v pracovní smlouvě může být sjednána zkušební doba, která činí max. 3 měsíce.

-          pracovní poměr na základě pracovní smlouvy vzniká dnem, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce

 

·         změna

-          převedení na jinou práci

-          přeložení v rámci zaměstnavatele

-          přidělení k jinému zaměstnavateli

-          práce těhotných žen

 

·         skončení

-          ke skončení prac.poměru může dojít buď jednostranným právním úkonem jednoho z účastníků prac.smlouvy (výpovědí) nebo úkonem učiněným oběma účastníky (dohodou, atd.)

-          pracovní poměr může skončit:

o   dohodou – oba účastníci se musí shodnout na jejím obsahu, uzavírá se písemně, sjedná se den, kterým končí pracovní poměr,

o   výpovědí – prac.poměr skončí uplynutím výpovědní doby, může rozvázat zaměstnanec i zaměstnavatel,

o   okamžitým zrušením – v krajních případech, písemně, jen z důvodů uvedených v zákoně (hrubé porušení prac.kázně, zaměstnavatel nevyplatil mzdu),

o   uplynutím sjednané doby – končí dnem, ke kterému byl poměr sjednán,

o   u cizinců odnětím povolení k pobytu, vyhoštěním či uplynutím doby platnosti povolení

o   smrtí zaměstnance

o   smrtí zaměstnavatele, je-li FO

 

Nároky a ochrana plynoucí z neplatného ukončení pracovního poměru

-          jestliže se zaměstnanec domnívá, že rozvázání prac.poměru je neplatné, musí učinit:

a)      zaměstnavateli písemně oznámit, že s výpovědí nesouhlasí

b)      podat žalobu u příslušného soudu

 

-          zaměstnanec trvá na tom, aby byl dále zaměstnáván, pak mu náleží náhrada mzdy ve výši průměrného výdělku ode dne oznámení trvání na dalším zaměstnání až do jeho umožnění v práci pokračovat

-          zaměstnanec netrvá, aby byl dále zaměstnáván, pak mu přísluší náhrada mzdy za dobu výpovědní doby (2 měs.) a při neplatném okamžitém zrušení poměru nebo ve zkušební době

 

Dohoda o pracovní činnosti

-          může se uzavřít, i když rozsah práce nebude přesahovat v kalendářním roce 300 hodin

-          nelze vykonávat práci v rozsahu překračujícím v průměru polovinu týdenní pracovní doby

-          zaměstnavatel je povinen ji uzavřít písemně

-          není-li sjednán způsob zrušení dohody, je možné ji zrušit dohodou účastníků ke sjednanému dni, z jakéhokoli důvodu nebo bez uvedení důvodu s 15-ti denní výpovědní dobou

 

Dohoda o provedení práce

-          rozsah práce, na který se dohoda uzavírá, nesmí být větší než 300 hodin v kalendářním roce

-          do rozsahu práce se započítává také doba práce konaná zaměstnancem pro zaměstnavatele v témže kalendářním roce na základě jiné dohody o provedení práce

-          musí být uvedena doba, na kterou se tato dohoda uzavírá

 

16. Pracovní doba, odpočinek, přestávky v práci, práce přesčas, pracovní pohotovost, kvalifikační smlouvy

 

Pracovní doba

-       doba kdy je zaměstnanec povinen vykonávat pro zaměstnavatele práci a doba, v níž je zaměstnanec na pracovišti připraven k výkonu práce podle pokynů zaměstnavatele

-       stanovená týdenní pracovní doba činí 40 hodin týdně, dvousměnná 38,75 hodiny týdně, třísměnná a u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí 37,5 hodiny

-       zaměstnanec mladší 18 let nesmí překročit 8 hodin práce denně a 40 hodin týdně

-       zkrácení stanovené týdenní pracovní doby bez snížení mzdy může obsahovat jen kolektivní smlouva nebo vnitřní předpis, zkrácení pracovní doby se snížením mzdy může být sjednáno pouze mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem

-       pracovní dobu rozvrhuje zaměstnavatel, rozvrhuje se zpravidla do pětidenního pracovního týdne

-       pružnou pracovní dobu tvoří kombinace základních a volitelných úseků pracovní doby

 

Odpočinek

-       nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami a v týdnu - není pracovní dobou

-       mezi koncem jedné směny a začátkem následující je dán nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin během 24 hodin po sobě jdoucích, zaměstnanci staršímu 18 let může být odpočinek zkrácen až na 8 hodin za podmínky, že následující odpočinek mu bude prodloužen o dobu zkrácení

-       nepřetržitý odpočinek v týdnu trvá alespoň 35 hodin, do 18 let minimálně 48 hodin

 

Přestávky v práci

-       nejdéle po 6 hodinách nepřetržité práce přestávka na jídlo a oddech nejméně 30 minut, do 18 let po 4,5 hodinách práce

-       přestávky v práci se nezapočítávají do pracovní doby

 

Práce přesčas

-       práci přesčas je možné konat jen výjimečně

-       zaměstnavatel nařizuje jen z vážných provozních důvodů, nesmí trvat déle než 8 hodin v jednotlivých týdnech a 150 hodin v kalendářním roce, zvýšení nad stanovený rozsah pouze na základě dohody se zaměstnancem

 

Pracovní pohotovost

-       pouze po dohodě zaměstnavatele se zaměstnancem

-       doba, kdy je zaměstnanec připraven k případnému výkonu práce podle pracovní smlouvy

-       za práci v době pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci mzda nebo plat, pokud k výkonu práce nedojde, do pracovní doby se nezapočítává

-       za dobu pracovní pohotovosti přísluší zaměstnanci odměna nejméně ve výši 10 % průměrného výdělku

 

Kvalifikační smlouvy (dohody)

-       zvyšováním kvalifikace je studium, vzdělávání, školení, nebo jiná forma přípravy k dosažení vyššího stupně vzdělání, pokud jsou v souladu s potřebou zaměstnavatele

-       při zvyšování kvalifikace přísluší zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku - účast na vyučování nebo školení, 2 pracovní dny na přípravu a vykonání každé zkoušky na VŠ, 5 dnů na maturitní zkoušku, 10 dnů na vypracování a obhajobu absolventské, bakalářské, diplomové práce

-       uzavřením (písemně) kvalifikační dohody zaměstnavatele se zaměstnancem vzniká především závazek zaměstnavatele umožnit zaměstnanci zvýšení kvalifikace a závazek zaměstnance setrvat u zaměstnavatele v zaměstnání po sjednanou dobu, nejdéle 5 let, nebo uhradit zaměstnavateli náklady spojené se zvýšením kvalifikace

 

 

17. Péče o zaměstnance, zvláštní pracovní podmínky žen, mladistvých a zdravotně postižených.

 

Péče o zaměstnance

-          Je nedílnou součástí pracovněprávních vztahů v zákoníku práce

-          Je uváděna vždy minimální vzhledem k tomu, že umožňuje zaměstnavatelům přiznat zaměstnancům větší rozsah této péče

 

Úprava péče o zaměstnance obsahuje:

-          Pracovní podmínky

-          Odborný rozvoj

-          Stravování zaměstnanců

-          Zvláštní pracovní podmínky některých zaměstnanců

 

1)      Pracovní podmínky zaměstnanců

-           Zaměstnavatel musí vytvářet takové pracovní podmínky, které umožňují bezpečný výkon práce a zajistit pro zaměstnance závodní preventivní péči

-          Zaměstnavatel může poskytnout odměnu jako nemzdové plnění při životních jubileích, při ukončení pracovního poměru, při uznání invalidního důchodu nebo nabytí nároku na starobní důchod

-          Zaměstnavatel je povinen zajistit bezpečnou úschovu svršků a osobních předmětů, které zaměstnanec běžně nosí do práce

-          Zaměstnavatel vytváří fond kulturních a sociálních potřeb

 

2)      Odborný rozvoj zaměstnanců

-           zaškolení a zaučení – v případě, že zaměstnanec vstupuje do práce bez kvalifikace, musí toto zaměstnavatel zajistit. Zaškolení nebo zaučení se považuje za výkon práce, takže zaměstnanci za to náleží mzda nebo plat.

-           odborná praxe absolventů škol – absolvent je každý zaměstnanec, který vstupuje do zaměstnání na práci odpovídající jeho kvalifikaci do doby, kdy jeho celková doba odborné praxe nedosáhla po řádném ukončení studia 2 let. Do této doby se nezapočítává doba mateřské a rodičovské dovolené.

-           prohlubování kvalifikace – znamená průběžné doplňováním kterým se nemění jeho podstata. Jedná se především o školení nebo jiné formy přípravy – náklady na prohloubení kvalifikace je povinen hradit zaměstnavatel.

-           zvyšování kvalifikace – se rozumí změna hodnoty kvalifikace. Zvyšováním kvalifikace zaměstnance je studium, vzdělávání, školení nebo jiná forma přípravy k dosažení vyššího stupně vzdělání, jestliže je v souladu s potřebami zaměstnavatele. Zde přísluší zaměstnanci pracovní volno s náhradou mzdy ve výši průměrného výdělku

§  V nezbytně nutném rozsahu k účasti na vyučování

§  2 pracovní dny na přípravu na zkoušku

§  5 pracovních dnů na přípravu na závěrečnou zkoušku

§  10 pracovních dnů na vypracování a obhajobu absolventské, bakalářské nebo diplomové práce

§  40 dnů na přípravu vykonání státní závěrečné zkoušky

 

 

3)      Stravování zaměstnanců

-          Stravování se poskytuje pokud bylo dohodnuto v kolektivních smlouvách nebo ve vnitřním předpisu

-          Zaměstnavatel musí poskytnout zaměstnancům ve všech směnách stravování

-          Dále mohou být individuálně dohodnuty podmínky pro vznik práva na stravování a výše finančního příspěvku, organizace stravování, způsob jeho provádění a financování zaměstnavatelem

Zaměstnávání fyzických osob se zdravotním postižením

-          Jsou to osoby, kterým byl přiznán invalidní důchod prvního až třetího stupně, kterou osoba dokládá posudkem nebo potvrzením orgánu sociálního zabezpečení

-          Postižené osoby mají právo na pracovní rehabilitaci – tzn. Souvislou činnost zaměřenou na získání a udržení vhodného zaměstnání

-          Postižené osoby musí mít chráněné pracovní místo, zřízené zaměstnavatelem na základě písemné dohody, na které Úřad práce zaměstnavateli vyplácí příplatek

Pracovní podmínky žen

-          Ukládá zaměstnavatelům povinnost zřizovat, udržovat a zlepšovat hygienická a jiná zařízení pro ženy

-          Je zakázáno ženám vykonávat vyjmenované práce – které ohrožují jejich mateřství – těhotným, kojícím a do 9 měsíce po porodu – všechny práce povolené nebo zakázané vyplývají ze zdravotního posudku od lékaře

a)      Převedení na jinou práci

-          Převést zaměstnankyni na jinou práci, která je pro ni vhodná a při níž může dosahovat stejného výdělku jako dosud

-          Zaměstnavatel je povinen vyhovět žádosti těhotné ženy pracující v noci (tzn. 22:00 – 6:00) o zařazení do denní práce

b)      Pracovní cesty

-          Ženy, pečující o děti do věku 8 let, smějí být vysílány na pracovní cestu mimo obvod svého pracoviště jen se svým souhlasem

c)      Úprava pracovní doby

-          Zaměstnavatel je povinen přihlížet při zařazování zaměstnankyň k potřebám spojených o péči o dítě

-          Požádá - li žena starající se o dítě mladší 15 let o kratší pracovní dobu, je zaměstnavatel povinen vyhovět

d)      Přestávky na kojení

-          Délka a četnost je závislá na tom, zda žena pracuje po stanovenou týdenní pracovní dobu nebo kratší, avšak alespoň polovinu stanovené týdenní pracovní doby

Pracovní podmínky mladistvých

-          Mladiství zaměstnanci jsou do 18 let

-          Zaměstnavatel smí udělit pouze práce, které jsou přiměřené jejich fyzickému a rozumovému rozvoji

-          Musí mít zabezpečení lékařského vyšetření – před vznikem pracovního poměru, před převedeními jinou práci a pravidelně dle potřeby, nejméně však jedenkrát ročně

-          Mladiství nesmí pracovat – pod zemí při těžbě nerostů, při práci zdraví přímo škodlivým, při nichž jsou vystaveni zvýšenému nebezpečí úrazu

-          Dále nesmí pracovat přesčas a v noci

 

 

 

18. Odpovědnost za škodu v pracovním právu, obecná a zvláštní odpovědnost z pohledu zaměstnance a zaměstnavatele.

 

-          Právní vztah vzniklý porušením právní povinnosti

-          Subjekty = škůdce/poškozený

-          Škoda všeobecně = majetková újma vyčíslitelná v penězích, škoda, o kterou se zmenšila existující hodnota majetku či věci.

-          Podle ZP nastupuje pouze v případech, kde kdy škodě došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

-          V občanskoprávní odpovědnosti je postavení subjektů rovné v pracovně právních odpovědnosti zvýhodňuje postavení zaměstnance oproti zaměstnavateli.

-          Zaměstnavatel má právo na náhradu škodu, ale nemá povinnost jí vymáhat.

Předpoklady škody:

            1. Vznik škody
            2. Porušení právní povinnosti
            3. Příčinná souvislost (mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody)
            4. Zavinění – úmysl, nedbalost

Odpovědnost zaměstnance

-          Subjektivní odpovědnost, kdy musí být naplněny všechny čtyři předpoklady odpovědnostního vztahu.

 

      Obecná odpovědnost

 

o   Znamená počínat si v pracovním procesu tak, aby nevznikla škoda. Pokud je prokázána subjektivní účast zaměstnance na vzniku škody, je za ní odpovědný.

            Zvláštní odpovědnost

o   Odpovědnost za nesplnění povinností k odvrácení škody.

o   Odpovědnost za schodek na svěřených hodnotách, které je zaměstnanec povinen účtovat (věci vyšší majetkové hodnoty).

o   Odpovědnost za ztrátu svěřených předmětů.

o   Zaměstnavatel není povinen prokazovat zavinění.

 

-          Při určování náhrady škody je nutné rozlišit formu zavinění:

                  1. Úmyslná =   náhrada v plné výši (to i v případě uzavření dohody o                                                   odpovědnosti).

                  2. Z nedbalosti = limit 4,5 násobku průměrného měsíčního výdělku.

 

Odpovědnost zaměstnavatele

-          Objektivní odpovědnost.

-          Zaměstnavatel je odpovědný vždy, bez ohledu na to, kdo škodu způsobil.

            Obecná odpovědnost

            Předpoklady obecné odpovědnosti zaměstnavatele:
                        1. Vznik škody na straně zaměstnance
                        2. Porušení právních povinností
                        3. Příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právních povinností.

o   Odpovědnost za škodu, která vznikla zaměstnanci při plnění pracovních úkonů.

o   Škoda, kterou způsobil porušení právních povinnosti v rámci plnění úkolů zaměstnavatel zaměstnanci, jednající jeho jménem (zaměstnavatele).

           

Zvláštní odpovědnost

o   Odpovědnost při odvrácení škody – nárok zaměstnance na náhradu věcné škody a účelně vynaložených nákladů.

o   Odpovědnost za škodu na věcech odložených – odpovědnost za věci, které si u něj zaměstnanec odložil při plnění pracovních úkolů.

19) Základní právní úprava občanského soudního řízení, soustava soudů ČR, příslušnost soudů, řízení sporné a nesporné, předběžné opatření, žaloba, opravné prostředky řádné a mimořádné.

 

Občanské soudní řízení

V řízení se rozhoduje o věcech týkajících se práva hmotného a to soukromého (v odvětví občanského, obchodního, rodinného a pracovního práva, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány dle části V. zák. č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu, jak jsou např. pravomocná rozhodnutí profesních komor, katastrálních úřadů aj.).

Občanské soudní řízení je jednou ze záruk zákonnosti a slouží jejímu upevňování a rozvíjení.

Každý má právo domáhat se ochrany u soudu.

Základním pramenem procesního práva je zákon č. 99/1963 Sb. ve znění pozdějších předpisů, občanský soudní řád (dále jen OSŘ).

Občanské soudní řízení se uskutečňuje před obecnými soudy, jejichž soustavu tvoří:

Nejvyšší soud v Brně,

Vrchní soudy v Praze a v Olomouci,

Krajské soudy (v Praze vykonává působnost krajského soudu Městský soud ve Slezské ul. čp. 9, Praha 2 pro věci obchodního charakteru a Městský soud ve Spálené ul.čp. 4, Praha 2 pro věci osobnostního charakteru),

Okresní soudy (v Praze vykonávají působnost okresních soudů obvodní soudy a v obvodu města Brna vykonává působnost okresního soudu Městský soud v Brně)

Nejvyšší správní soud v Brně nepatří do soustavy občanského soudního řízení ani občanských soudů, jde o samostatnou soustavu soudů řídící se čl. 91 Ústavy ČR a zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění.

Obvodní soud pro Prahu 2 je nad rámec své působnosti příslušný k řízením v trestních věcech proti pachatelům trestných činů spáchaných porušením právních předpisů silničního, železničního, leteckého a plavebního provozu a provozu podzemní dráhy, včetně trestného činu ohrožení pod vlivem návykové látky.

Obvodní soud pro Prahu 6 je příslušný místo okresních soudů, Městského soudu v Brně a obvodních soudů v Praze k řízení v trestních věcech, týkajících se občanů České republiky, jde-li o výkon rozhodnutí cizozemského soudu podle mezinárodní smlouvy.

 

 

Řízení nalézací se dělí na:

řízení sporné, o které jde tam, kde v řízení vystupuje žalobce (navrhovatel) a žalovaný (odpůrce). Zahajuje se vždy na návrh žalobce (navrhovatele) podáním příslušné žaloby. Platí zde zásada dispoziční, projednací a formální pravdy (např.žaloba o náhradu škody).

řízení nesporné, zde chybí některý ze znaků sporného řízení a jde především o účelné vyřešení věci, např. adopci, vyřešení dědictví, prohlášení za mrtvého, zápis do obchodního rejstříku aj. Nesporné řízení lze zahájit na návrh některého z účastníků, ale i bez návrhu, tedy z vlastního podnětu soudu.

Předběžné opatření:

je vydávané k prozatímní úpravě poměrů účastníků, nebo z důvodu obavy (dále jen „PO“) z ohrožení výkonu rozhodnutí, (např. žalovaný o finanční plnění 50.000,-- Kč urychleně prodává svoji nemovitost z důvodu zmaření úhrady dluhu),

o návrhu na předběžné opatření rozhodne předseda senátu bezodkladně, nejpozději do 7-mi dnů ode dne podání návrhu, a to bez slyšení účastníků,

soud může účastníku v PO uložit, aby nenakládal s určitými právy, aby něco vykonal, zdržel se něčeho, něco snášel, nebo složil finanční částku nebo věc do úschovy.

Žaloba

je procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud a žádá o ochranu svých porušených nebo ohrožených práv, eventuálně uplatňuje jiný návrh. Žaloba se uplatňuje jak v občanskoprávním sporném řízení, tak ve správním soudnictví. V občanskoprávním řízení jde např. o žalobu o rozvod manželství nebo o zaplacení určité částky peněz, jsou sice možná i jiná podání k civilnímu soudu, např. návrh na prohlášení za mrtvého nebo návrh na soudní úschovu, ty však žalobou nejsou a řízení, které o nich soud provede, je řízením nesporným. Žaloba se tedy vždy týká dvoustranných právních vztahů.

Opravné prostředky:

Proti rozhodnutí lze podat opravné prostředky.

Rozdělujeme je na:

řádné opravné prostředky – které lze podat jen do rozhodnutí, které ještě nenabylo právní moci. V našem právním řádu, kde je soudnictví dvouinstanční je to pouze odvolání.

mimořádné opravné prostředky

které lze podat jen do rozhodnutí, která již nabyla právní moci. V našem právním řádu jde o dovolání.

 

 

 

 

20. Ústavní právo, dělba moci, charakteristika orgánů dle ústavy, Ústavní soud

 

Ústavní právo

-          Ústavní právo je soubor všech právních norem, které upravují nejdůležitější vztahy ve státě, a to:

-          uspořádání státu

-          rozdělení a výkon státní moci

-          základní práva a svobody občanů

-          prameny ústavního práva jsou ústava a ústavní zákony

 

Ústava české republiky

-          Ústava je právní předpis nejvyšší právní síly

-          Ústavní zákon č. 1/1993 Sb.

-          Listina základních práva a svobod č. 2/1993 Sb.

-          Ústavní zákony

 

Struktura Ústavy ČR

Uvozena preambulí, obsahuje 8 hlav rozdělených na 113 článků

 

Hlava 1 – Základní ustanovení

Česká republika je definována jako svrchovaný, jednotný a demokratický stát založení na úctě k právům a povinnostem člověka a občana

 

Systém dělby státní moci

Ústavní systém ČR je založen na tzv. parlamentním systému

Státní moc se dělí – zákonodárná (parlament), výkonná (prezident, vláda, správní úřady), soudní (soudy)

 

Hlava 2 – Moc zákonodárná

-          Zákonodární moc je svěřena Parlamentu – rozdělen na poslaneckou sněmovnu a senát

-          Poslanecká sněmovna – 200 poslanců, voleni na 4leté období, poslancem může být každý občan, který má právo volit a dosáhl věku 21 let

-          Senát – 81 senátorů, jsou voleni na období 6 let, každé 2 roky je volena třetina senátorů, senátorem může být zvolen každý občan ČR, který má právo volit a dosáhl věku 40 let

 

Základním úkolem Parlamentu je projednávání a přijímání zákonů – legislativní činnost

Právo navrhnou zákony mají poslanci, skupina poslanců, vláda, Senát jako celek a zastupitelstvo kraje

 

Parlament má vedle ústavodárné a zákonodárné pravomoci další kompetence:

-          Kontrolní – vláda je odpovědna poslanecké sněmovně, schvaluje mezinárodní smlouvy, volí veřejného ochránce práv, členy Rady České televize, Rady Českého rozhlasu,….

-          Kreační (zřizovací) – senát dává souhlas s jmenováním soudců Ústavního soudu

 

Hlava 3 – Moc výkonná

-          výkonnou moc tvoří – vláda, prezident, správní úřady

-          Vláda - vrcholným orgánem výkonné moci, je tvořena předsedou, místopředsedy a jednotlivými ministry, jednotlivé členy vlády pověřuje prezident řízením ministerstev a jiných úřadů

-          za své činnosti je vláda odpovědna Poslanecké sněmovně

-          činnost vlády: řídící, organizátorská, kontrolní a normotvorná

 

 

 

 

 

 

-          Prezident republiky – kandidátem může být občan ČR starší 40 let

-          pravomoci prezidenta:

-          samostatné – prezident není z výkonu své funkce odpovědný

o   jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi

o   svolává zasedání Poslanecké sněmovny a tuto komoru rozpouští

o   jmenuje předsedu, místopředsedu a soudce Ústavního soudu

o   udílí individuální milost v trestním řízení

o   má právo vrátit Parlamentu přijatý zákon

o   podepisuje zákony

-          spolupodepsané – předsedou nebo jím pověřeným členem vlády

o   zastupuje stát navenek

o   sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy

o   je vrchním velitelem ozbrojených sil

o   propůjčuje a uděluje státní vyznamenání

 

Hlava 4 – Moc soudní

-          je nezávislá, za své činnosti není odpovědna žádné jiné moci, ani zákonodárné ani výkonné

soudy zejména:

-          rozhodují o právech a povinnostech fyzických a právnických osob a státu

-          rozhodují o vině obžalovaného

-          ukládají zákonem stanovené tresty

-          přezkoumávají zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy

 

Soustava soudů v ČR je stanovena zákonem č. 6/2002 Sb.

-          Okresní soudy

-          Městské soudy (Brno, Ostrava)

-          Obdobní soudy (v Praze)

-          Krajské soudy

-          Městské soudy v Praze

-          Vrchní soudy (Praha, Olomouc)

-          Nejvyšší soud

-          Ústavní soud

-          Nejvyšší správní soud

 

Hlava 5 – Nejvyšší kontrolní úřad (NKÚ)

-          vykonává kontrolu nad hospodařením se státním majetkem, státním závěrečným účtem, plněním státního rozpočtu a zadáváním veřejných zakázek

-          v čele úřadu stojí prezident a viceprezident

 

Hlava 6 Česká národní banka (ČNB)

-          právnická osoba s veřejnoprávním postavením

-          nezávislá na pokynech jiných státních orgánů

-          hlavním úkolem je pečovat o stabilitu měny

 

Hlava 7 – Územní samospráva

Obce – základní územní samosprávní celky

Kraje – vyšší samosprávním celky, které jsou v souladu s Ústavou spravovány krajskými zastupitelstvy

 

Hlava 8 – Přechodná a závěrečná ustanovení

 

 

 

 

 

 

Listina základních práv a svobod

Není součástí Ústavy ČR, ale je nedílným pilířem ústavního pořádku

Lidská práva

-          práva, která vyjadřují podstatu lidské důstojnosti

-          lidská práva a základní svobody nám dovolují rozvinout a využít lidské kvality, inteligenci, nadání a svědomí

-          deklarace 10. prosince 1948 ů stanovuje základní práva každého člověka na světě, nezávisle na jeho rase, barvě pleti, pohlaví, jazyku, …

 

Principy listiny základních práv a svobod:

-          lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti a právech

-          základní práva a svobody jsou nepromlčitelné a nezrušitelné

-          každý občan může činit, co není zákonem zakázáno a nesmí být nucen činit, co zákon neukládá

-          nikomu nesmí být způsobena újma  na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod

 

Ústavní soud

-          Ústavní soud České republiky není součástí systému obecných soudů

-          základním  posláním je garantovat ústavo-správní řád a poskytovat ochranu základním právům fyzickýchprávnických osob, a to i proti rozhodnutím obecných soudů, která by nebyla s ústavním pořádkem České republiky v souladu

 

Úkolem Ústavního soudu České republiky je dbát na ochranu ústavnosti.

 

Ústavní soud rozhoduje:

-          o zrušení zákonů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem,

-          o zrušení jiných právních předpisů nebo jejich jednotlivých ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním pořádkem nebo zákonem,

-          o ústavní stížnosti orgánů územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu,

-          o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod,

-          o opravném prostředku proti rozhodnutí ve věci ověření volby poslance nebo senátora

 

Rozložení ústavního soudu

-          tři z 15 soudců ústavního soudu jsou prezidentem republiky určeni jako funkcionáři ústavního soudu (jeden předseda a dva místopředsedové)

-          ostatních 12 soudců je dlouhodobě rozděleno do čtyř tříčlenných senátů, označovaných římskými čísly I až IV

předsedové senátů jsou předsedou ústavního soudu jmenováni zpravidla na dobu jednoho kalendářního roku, přičemž žádný soudce nesmí být předsedou senátů dva roky po sobě předseda a místopředseda soudu nemohou být stálými členy žádného senátu