ČAS JAKO PRÁVNÍ UDÁLOST PODLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

03.10.2013 07:31

92597. ČAS JAKO PRÁVNÍ UDÁLOST PODLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

eFocus

Výběr z publikace Občanské právo hmotné I. díl – učebnice autorského kolektivu Jan Dvořák, Jiří Švestka, Michaela Zuklínová a kolektiv, kterou vydává nakladatelství Wolters Kluwer.

 

 

 
Občanské právo hmotné 1 - Díl první: Obecná část 
Autor: Jan Dvořák, Jiří Švestka, Michaela Zuklínová a kolektiv  
nakladatelství Wolters Kluwer, 9/2013, brožovaná, 430 stran
 

 

HLAVA ŠESTÁ: Občanskoprávní skutečnost

§ 5 Právní události

B. Čas jako právní událost

1. Čas hraje v právu velmi významnou roli. Nikdy ale nevystupuje sám o sobě (např. čtyři hodiny), vždycky má nějakou souvislost s jiným právním jevem, např. právním jednáním. Lze také říct, že čas má specifickou podobu, takovou podobu, s níž právo umí „pracovat“.

V právu jde vždy buď o nějaký běh času, s jehož koncem právo spojuje určité právní následky (vznik, změnu, zánik práv a/nebo povinností), anebo o nějaký časový okamžik, s nímž (s tím, že nastane, že k němu dojde) právo spojuje určité právní následky. Běh času pak známe ve dvou variantách, v obou je důležitý konec běhu času. Prvou variantou je případ, který nazýváme dovršení určitého času, druhou pak plynutí času.

Občanský zákoník z roku 2012 je ve svém vyjadřování veden myšlenkou potřeby přesného rozlišení pojmů čas, lhůta a doba. Zatímco čas je pojem obecnější a může znamenat i časový okamžik, doba je něco jiného nežlhůta.

Podle § 603 je doba takové určení času, úsek času, který omezuje existenci práva a/nebo povinnosti (nájem sjednaný na dva měsíce). Naproti tomu lhůta je určení času, časový úsek, stanovený nebo určený k uplatnění práva u jiného právního subjektu, popř. u orgánu státní moci (např. lhůta určená k podání žaloby). Sluší se ale upozornit na to, že nemusí jít jen o uplatnění práva, ale může jít třeba o lhůtu ke splnění povinnosti apod. Nedůslednost v rozlišování doby a lhůty je patrná např. v ustanoveních týkajících se právních následků vadného plnění.

Je ale ještě jedna příležitost, kdy je čas v právu zmiňován, a tou je tzv. doložka času (srov. výše u výkladu vedlejších ustanovení ve smlouvě; nejde ale o nic jiného než o plynutí času, jak se vykládá dále).


2. Časový okamžik je např. den, kdy se osoba narodí, den, kdy je uzavřena smlouva, den, kdy dojde k převedení vlastnického práva, den, kdy dojde k zániku právnické osoby. Takovým okamžikem může být den, ale i časová perioda kratší – odpoledne, hodina, začátek dne, konec dne ap.

Pokud jde o běh času, jeho prvou variantou je dovršení času. Jde o takovou situaci, kdy právo anebo volní právní skutečnost (právní jednání či konstitutivní rozhodnutí) počítá s tím, že čas plyne a k určitému okamžiku se navrší, resp. dovrší. Jedná se o případy, kdy s dosažením určitého dne po okamžiku je spojena splatnost pohledávky, je spojeno nabytí zletilosti, svéprávnosti, tedy nějaký právní následek, tj. vznik, změna nebo zánik práv a/nebo povinností v souvislosti se změnou stavu (faktického, ale zpravidla právního). Splatnost pohledávky má za následek vznik práva vymáhat plnění cestou soudní; dosažením zletilosti nabude osoba plnou svéprávnost atd.

Druhou variantou běhu času je plynutí času. Jak již bylo zmíněno, mohou nastat dvě situace. Především situace, kdy je objektivním právem stanovena nebo nějakou právní skutečností (právním jednáním nebo konstitutivním rozhodnutím) určena lhůta k nějakému právnímu jednání, a s uplynutím této lhůty jsou spojeny určité pozitivní či negativní následky, podle toho, zda lhůta je dána ke konání či nekonání. A pak situace, kdy je objektivním právem stanovena nebo právní skutečností určena doba pro trvání nebo vykonávání určitého práva a/nebo povinnosti.

Ve všech případech často jde o tzv. komplexní (složitou) právní skutečnost (o níž srov. výše), resp. soubor právních skutečností, kdy je právní jednání (ať už v té, či oné podobě) spojeno s časem.


3. Počítání času. Pravidla pro počítání času jsou výjimečná tím, že jsou pro oblast soukromého práva upravena toliko v občanském zákoníku. A tak tomu bylo vždycky. Dnes jsou ustanovení o počítání času v § 605 až 608.

Lhůta nebo doba může být určena podle dnů, anebo podle delších či kratších časových úseků. Podle toho se počítání liší. Je-li lhůta nebo doba určena podle dnů, počíná dnem, který následuje po skutečnosti rozhodné pro její počátek, a skončí v poslední den dané lhůty nebo doby (např. sedmidenní lhůta tedy běží po sedm dní následujících po dni, kdy byla např. ujednána). Je-li lhůta nebo doba stanovena nebo určena podle týdnů, měsíců nebo let, připadá její konec na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, kdy nastala právní skutečnost, rozhodná pro její začátek. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty nebo doby na poslední den měsíce. Připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, skončí v první nejblíže následující pracovní den.

Polovinou měsíce se rozumí patnáct dnů, středem měsíce patnáctý den. Je-li lhůta nebo doba určena na měsíc/e a jeho část, připočítává se část nakonec.

Lhůta nebo doba určená v kratších časových jednotkách, než je den, se počítá „od okamžiku k okamžiku“, tj. od okamžiku, kdy začne, do okamžiku, kdy má skončit.


4. Lhůtu i dobu lze definovat jako běh času určený začátkem a koncem. Rozeznává se několikeré členění druhů lhůt a dob.

Především lze rozlišovat lhůty a doby stanovené zákonem a lhůty a doby ujednané (určené) smluvními stranami, tj.lhůty a doby zákonné a smluvní. Smluvní lhůty a doby mohou být stanoveny buď určením posledního dne lhůty nebo doby, anebo určitým časovým obdobím; zákonné pouze druhým způsobem (první zná jen právo veřejné).

Dále se rozeznávají lhůty a doby hmotněprávní a procesní. To je, pokud jde o lhůty, nejdůležitější rozlišení. Hmotněprávní lhůty ovládají poměry v právu hmotném, procesní zase poměry v oblasti civilního procesu.Hmotněprávní lhůty ale mohou mít, nejsou-li dodrženy, zcela zásadní význam procesní, a posléze zase hmotněprávní: nevyužijeme-li nám danou hmotněprávní lhůtu, bude naše procesní postavení nejisté, oslabené, a následně se může stát, že rozhodnutím soudu o své (hmotné) právo (subjektivní) přijdeme: naše žaloba bude zamítnuta.

Hmotněprávní lhůty se od procesních lhůt liší místem, kde je v poslední den lhůty třeba právo uplatnit nebo vykonat, aby lhůta byla zachována, resp. právo zachováno.

U hmotněprávní lhůty platí, že dříve, než skončí, musí být právo vykonáno či uplatněno u toho subjektu, u té osoby, u níž být má. Jde-li o hmotněprávní lhůtu, je třeba, aby (právo vykonávající nebo právo uplatňující) právní jednání v písemné formě „došlo“ adresátovi, totiž došlo do sféry dispozice svého adresáta, tj. druhé smluvní strany, anebo soudu. Naproti tomu u procesní lhůty postačí, je-li adekvátní právní jednání v písemné formě včas předáno poště (nebo jinému obdobnému přepravci) s úkolem doručit adresátovi.

Lhůty a doby dále můžeme dělit na stanovené rigorózně a lhůty a doby pořádkové. Příkladem rigorózně stanovené lhůty je tříletá lhůta v § 629, anebo dvacetičtyřměsíční lhůta v ustanovení § 2165. Příklad pořádkovédoby je v § 1735 [„v době přiměřené povaze navrhované smlouvy (...)“], pořádkové lhůty pak v § 1979 [„nepřiměřeně krátkou dodatečnou lhůtu (...)“].


5. Na běh lhůt ani dob nemá vliv změna v osobě věřitele nebo dlužníka v závazkových právních poměrech (§ 604).


6. Jde-li o případ, že právní následky právního jednání jsou učiněny závislými na určitém čase (období), rozlišuje sečas (okamžik), od kterého se počínají právní následky (dies a quo), a čas (okamžik), kdy právní následky končí (dies ad quem). Jde o obdobu rozlišení odkládacích a rozvazovacích podmínek (srov. výklad o vedlejších ujednáních ve smlouvě), ale u časového úseku je známo, je jisté, že rozhodný den nastane, i to, kdy nastane (dies certus an, certus quando).

Konec období (plynutí času) může být stanoven čtyřmi různými způsoby: den, o němž je jisto, že nastane a kdy nastane (výpovědní doba z nájmu), den, o němž je jisto, že nastane, ale neví se, kdy (smrt člověka), den, o němž není jisto, zda nastane, ale je jisto, kdy (případ dosažení určitého věku), anebo jako den, o němž není jisto, zda nastane ani kdy nastane, v případě, že vůbec nastane (že někdo uzavře kupní smlouvu).


7. Pro vznik a zánik práv a povinností během dne a stejně i pro jejich výkon (splnění) během dne (totiž 24 hodin) jsou stanovena zvláštní pravidla (§ 601 a 602).

Jestliže vzniká (nabývá se) právo v určitý den, popř. vzniká-li (nabývá-li se) povinnost v určitý den, váže se vznik k počátku dne (00.00 hod.) a zánik ke konci dne (24.00 hod.); neplatí to jen v případě, pokud to vylučuje (sama zvláštní) povaha právního předpisu. Jsou-li však dvě práva vzájemně návazná, pak jedno zaniká a druhé vzniká v týž okamžik; nestanoví-li zákon jinak nebo nedohodnou-li se strany jinak, je tímto okamžikem konec dne. Typickým příkladem, byť poněkud překračujícím hranice soukromého práva, je „dítě“, které je do své zletilosti chráněno právě jako dítě Úmluvou o právech dítěte, od nabytí zletilosti je zásadně plně svéprávnou osobou.

Pokud jde o případ, že výkon práva či splnění povinnosti má nastat v určitý den nebo nejpozději do určitého dne, je zapotřebí, aby se tak stalo v obvyklou denní dobu (např. v otevírací nebo pracovní dobu), anebo do 22.00 u fyzické osoby doma, ledaže ze zvyklostí, ze zavedené praxe jednajících stran nebo ze zvláštních okolností případu plyne něco jiného.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

Autor: Wolters Kluwer